Biopaliva mají budoucnost pokud nezhorší využití půdy

V Evropské unii i ve světě probíhá diskuze o další budoucnosti motorových biopaliv. Evropská komise by do poloviny letošního roku měla vydat zprávu, v níž zhodnotí nebezpečí vedlejších dopadů produkce biopaliv na změny ve využití půdy a navrhne cesty, jak tyto dopady omezit. Současně vstupuje na mezinárodní úrovni v platnost systém certifikace biopaliv.

Mezi nejvýznamnější organizace v České republice, které se zabývají motorovými biopalivy,  patří Sdružení pro výrobu bionafty. Výkonný ředitel sdružení, Ing. Petr Jevič, CSc., nám odpověděl na několik otázek.

 

Sdružení pro výrobu bionafty loni oslavilo dvacet let od založení. Jak to všechno kdysi začalo a čím se sdružení zabývá v současnosti?

V dubnu 1990 bylo v ČR vyrobeno v RPN Chrudim ve spolupráci s VÚZT Praha 15 litrů bionafty z řepkového oleje Milo Olomouc. Chemii procesu navrhl prof. Poskočil z VŠCHT Pardubice. 11.12.1990 se konala ustavující schůze Sdružení pro výrobu bionafty ve VÚZT Praha – Řepy, do kterého vstoupilo 17 členů – 14 zemědělských podniků, včetně jednoho ze Slovenska, dvě výzkumné organizace a jedna fyzická osoba.

Sdružení se více méně úspěšně daří zajišťovat aktivity v oblasti podpory komplexního zpracování řepky, příp. dalších olejnin nebo vhodné biomasy, použitých rostlinných olejů a tuků na technické produkty a krmné komponenty, prosazovat stanovené dílčí cíle, spoluvytvářet technické a iniciovat ekonomické a legislativní podmínky, nejen ve sféře

výrobní a zpracovatelské, ale i ve sféře užití produkce. Vedle propagace, informačních služeb, poradenství, zprostředkovatelské a koordinační činnosti, zabezpečování základní odborné mezinárodní spolupráce je významnou činností také zabezpečování odborné gesce vůči centrálním orgánům státní správy a spolupráce se zainteresovanými zájmovými společenstvy.

O tom, že bylo dvacet let činnost sdružení v podstatě úspěšné, svědčí to, že z produkce 1500 tun řepkové bionafty v roce 1992 stoupla produkce v roce 2010 na téměř 200 tisíc tun. 

 

Přimíchávání biosložek do klasických paliv stále vyvolává diskuze. Jaké jsou argumenty pro výrobu a použití bionafty?

Přimíchávání biopaliv, v současnosti bionafty a bioethanolu, pomáhá k významnému snížení emisí skleníkových plynů, podporuje domácí zemědělskou produkci a snižuje závislost na dovozech paliv. Zatímco míra osetých ploch řepkou olejnou se do 80. let minulého století pohybovala v řádech kolem 50 tisíc hektarů, do roku 1992 se zvedla až na 150 tisíc hektarů, přičemž dnes dosahuje výše 350 tisíc hektarů oseté zemědělské půdy, což představuje zhruba 10 procent z celkových osevních ploch. S ohledem na agrotechnické lhůty by konečné číslo mohlo dosáhnout 400 tisíc hektarů. Opomenout nelze ani výrazný ekonomický efekt při pěstování řepky v průběhu uplynulých dvaceti let a v neposlední řadě i zvýšení kvality a olejnatosti sklizené suroviny. Řepka je dnes pro naše zemědělce spolehlivou a rentabilní plodinou. Ovšem velmi důležité je to, že z každého jednoho hektaru domácí osevní plochy řepky olejné, která je určena pro výrobu paliv, se použije čistě jen pro vlastní produkci energetického zdroje 0,35 – 0,40 hektaru. Toto platí rovněž pro výrobu etanolu, při které se podstatná část zemědělské suroviny (obilí, cukrovka) použije jako krmivo, které je součástí produkce potravin. To vše jen potvrzuje skutečnost, že zemědělství je strategické odvětví. Zajištění výživy je celosvětovým úkolem s nejvyšší prioritou. Již odedávna se ale na lesních a zemědělských plochách vyráběly, vedle potravin, také zdroje energie. Proto má produkce biopaliv v rozumné míře svůj smysl.

 

Které jsou hlavní legislativní pilíře podpory bionafty v České republice?

Státní podpora výroby bionafty byla nastartována v České republice v roce 1992 v rámci tzv. Oleoprogramu. Do výstavby zpracovatelských technologií pro výrobu MEŘO se zapojil stát v rámci podpůrných programů formou bezúročných návratných půjček na investice. Řepka se stala jednou z plodin pro klidové plochy a v neposlední řadě i komoditou s využitím pro nepotravinářské účely, především jako alternativně obnovitelný zdroj energií. Celá akce měla především podpořit zemědělský sektor.

Podíl biosložky přidávané do motorové nafty činí v České republice od letošního roku 6 % objemových a do motorových benzinů 4,1 % objemových, což v porovnání s okolními vyspělými státy nedosahuje ještě jejich úrovně. Nicméně je to dobrá cesta k dosažení cílů a závazků ČR do budoucna. Do roku 2020 má podíl složek z obnovitelných zdrojů v pohonných hmotách vzrůst na minimálně deset procent.

Budoucí cesta Evropské unie směřuje k navyšování procentuálního podílu biosložky v pohonných hmotách: Produkce bionaftového průmyslu v EU přesáhla v roce 2009 devět milionů tun a byla téměř o 17 procent vyšší, než v roce předcházejícím.

 

Podmínky tedy máme nastaveny dobře. Ale jsou i dostatečně využity?

V České republice dosahují produkční kapacity bionafty 425 tisíc tun, skutečná výroba však byla pouze 160 tisíc tun. Trh biopaliv doznal za uplynulých dvacet let výrazných změn. V oblasti bionafty se z původních šestnácti producentů s celkovou kapacitou 62,5 tisíc tun methylesterů (MEŘO – FAME) vyprofiloval na čtyři, respektive pět, velkých hráčů, kteří dnes dosahují výše uvedeného čísla 425 tisíc tun. Zmíněnou výrobou 200 tis. tun MEŘO v roce 2010 je tato kapacita využita jen na 47 %. Produkční kapacity u bioethanolu se deklarovaly v minulém období 3,7 mil. hl, tj. 292 tis. tun ročně a využití při výrobě cca 96 tis. tun v roce 2010 by bylo o něco vyšší než 30 %. Fakticky však byly v provozu  v loňském roce jen dva lihovary s kapacitou každého 1 mil. hl bioethanolu ročně, přitom jeden z nich od začátku letošního roku stojí v důsledku insolvence.

 

Argumentem odpůrců biopaliv je jejich údajná škodlivost pro životní prostředí i motory. Co vy na to?

Za uplynulých 20 let si biopaliva získala řadu příznivců, ale i odpůrců, kteří bez odborných znalostí poukazují na jejich negativní stránky od škodlivosti motorům, životnímu prostředí až po potravinové krize. Řada mezinárodních i tuzemských studií, například USDA – servis zemědělského výzkumu Peoria, Institut pro chemii Karl Franc Universita v Grazu, ITERG, IFP, EBB, VDB, ERA, VŠCHT PRAHA, Výzkumný ústav paliv a maziv apod., jejich škodlivost jednoznačně popírá. Na základě těchto studií zpracovala Evropská komise legislativní Nařízení o podpoře biopaliv, které bylo v roce 2009 jednomyslně schváleno Evropským parlamentem a Komisí.

 

Asi nemá smysl podporovat neperspektivní technologie. Co tedy mohou motoristé očekávat?

Především biopaliva „druhé generace“, například syntetická paliva z biomasy (BtL), nebo LCB-etanol. LCB-etanol je vyrobený z biomasy obsahující lignin a celulózu. Na rozdíl od klasických postupů kvašení, používaných u rostlin obsahujících škrob nebo cukr, jsou zde potřebné nové postupy rozkladu, tj. mineralizace, aby došlo k přeměně vyztužujících látek v rostlinách – ligninu a celulózy – na etanol. BtL jsou paliva, vznikající zpravidla tepelným rozkladem s pyroreakcí, nebo zplyňováním tuhé biomasy a následným zkapalněním vznikajících syntetických plynů na syntetická paliva.

Biopaliva „druhé generace“ snižují emise výfukových plynů a přitom mají širší surovinovou základnu, než biopaliva „první generace“. Je ale třeba vzít v úvahu, že ke snížení konkurenčních nároků na půdu mezi výrobou potravin a výrobou energetických zdrojů dojde jen tehdy, když se využijí i dosud nezužitkované zbytkové a odpadní látky. Při tomto způsobu výroby ale nevzniknou žádné vedlejší produkty, například krmiva. Proto existuje nebezpečí vzniku negativní humusové bilance na produkčních plochách, což by mohlo dlouhodobě vést k obtížně napravitelnému snížení půdní úrodnosti.

 

Často skloňovaným pojmem je udržitelný rozvoj. Co to znamená pro oblast biopaliv?

Systém certifikace biopaliv, který vstupuje na mezinárodní úrovni v platnost od ledna příštího roku, je aktuálně jedním ze stěžejních úkolů výrobců i distributorů bionafty.

Nový systém je požadavkem Bruselu v rámci kritérií udržitelnosti, což znamená především menší podíl emisí oxidu uhličitého v celém procesu výroby a použití ve srovnání s motorovou naftou. Do celkových cílů v jednotlivých členských státech Evropské unie budou, z hlediska ochrany životního prostředí, nadále započítávána pouze biopaliva s certifikátem udržitelnosti.

V České republice je povinnost certifikace zakotvena v novele zákona o ochraně ovzduší, která, podle ministerstva životního prostředí, nabývá účinnosti od 1. ledna 2011 s tím, že platnost zákona bude až od 1. července zmíněného roku. Certifikační organizace určuje MŽP ČR a platnost certifikace je omezena na dvanáct měsíců. K 31. 12. 2010 úspěšně proběhly certifikační audity u jednoho výrobce bioethanolu a čtyř výrobců MEŘO (FAME) v ČR. U ostatních výrobců byl dokončen nebo probíhá tak zvaný předaudit.

 

Připravil Jiří Trnavský

 

Celý článek je uveřejněn v čísle 1/2011 časopisu Energie 21.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *