Čína a USA přijaly dohodu o klimatu

Čínský parlament ratifikoval mezinárodní dohodu o klimatu, která byla koncem loňského roku sjednána v Paříži a která má zpomalit oteplování planety a zmírnit jeho důsledky. Informovala o tom státní tisková agentura Nová Čína. Dokument o globální ochraně klimatu počátkem září oficiálně přijala i americká administrativa, uvedla agentura Reuters. Generální tajemník OSN Pan Ki-mun následně ohlásil, že v New Yorku za účasti světových představitelů uspořádá slavnostní ratifikační ceremoniál.

„Tohle není boj, který by osamocená země, nehledě na její moc, mohla zvládnout sama,“ řekl americký prezident Barack Obama minulý týden na návštěvě Číny, kde se účastnil summitu skupiny G20. „Jednoho dne to můžeme považovat za okamžik, kdy jsme se konečně rozhodli zachránit naši planetu,“ dodal. „Naše odpověď na klimatické změny míří na budoucnost národa i celého lidstva,“ prohlásil Obamův čínský protějšek Si Ťin-pching.

Největší producenti CO2

Čína je největším producentem oxidu uhličitého na světě, druhé místo patří Spojeným státům. Obě země se podle agentury AP podílejí na globálních emisích oxidu uhličitého 38 procenty.

Smlouva se stane závaznou, až ji ratifikuje 55 zemí produkujících nejméně 55 procent emisí skleníkových plynů. Před Čínou a USA dohodu podle agentury Reuters přijalo 23 zemí, včetně například Severní Koreje, jejichž souhrnný podíl na emisích však činí jen zhruba 1,1 procenta.

Generální tajemník OSN Pan je optimistický a očekává, že ke smlouvě do konce roku přistoupí dostatek států, aby se mohla stát závaznou. Zároveň ocenil USA i Čínu, že se spojily kvůli cíli, jehož lze dosáhnout jen společnými silami.

Čínský parlament dohodu ratifikoval den před zahájením summitu skupiny zemí G20 v čínském městě Chang-čou. Skupina G20 se na globálních emisích skleníkových plynů podílí zhruba 80 procenty. Na Čínu připadá více než pětina emisí, na Spojené státy téměř 18 procent a na Rusko 7,5 procenta, píše agentura Reuters.

Základním cílem pařížské dohody je udržet vzestup průměrné globální teploty oproti předindustriálnímu období pod dvěma stupni Celsia a co nejvíce se přiblížit hodnotě 1,5 stupně. Text rovněž vyzývá státy, aby usilovaly o co nejrychlejší globální snížení emisí skleníkových plynů. Zatímco většina státníků považuje dokument za silný, kritici mu vyčítají třeba to, že nestanoví závazné termíny omezování emisí. Někteří vědci tvrdí, že slíbené závazky jednotlivých zemí k dosažení zmíněného teplotního cíle nepostačí.

Na rozdíl od Číny navíc pařížskou dohodu za Spojené státy přijala pouze Obamova vláda a není jasné, zda to stačí k její právní závaznosti, která je podstatou pojmu „ratifikace“. Republikáni, kteří ovládají Kongres, právní závaznost vládního podpisu odmítají a říkají, že dohoda, pokud má pro USA platit, musí mít souhlas Senátu, uvádí agentura Reuters. Ten nikdy žádnou mezinárodní klimatickou dohodu nepřijal. Od dohody, kterou podepsala pouze Obamova vláda, by tak kdykoli mohla příští americká administrativa odstoupit.

Podle agentury AP dohoda ratifikaci v Senátu nepotřebuje. Obamova vláda ji totiž neoznačila za oficiální mezinárodní dohodu.

Šéf Programu pro životní prostředí OSN (UNEP) Erik Solheim považuje nicméně krok Číny a USA za „vysoce důležitý“. „Vůdčí role Číny a USA je klíčem k prosazení dohody z Paříže. Obě největší ekonomiky světa tím ukazují, že naše ekonomická budoucnost je nízkouhlíková a zelená,“ řekl. Francouzský prezident François Hollande označil sdělení Pekingu a Washingtonu za „důležitý krok, který otevírá cestu pro vstup pařížské dohody v platnost na konci roku“.

Hlavní body dohody

Za dlouhodobý cíl považuje smlouva udržet zvyšování teploty „výrazně pod dvěma stupni Celsia a co nejvíce se přiblížit hodnotě 1,5 stupně,“ což by výrazně snížilo riziko a dopady klimatických změn. Dále podle dohody musí státy „usilovat o dosažení globálního snížení emisí skleníkových plynů co možná nejdříve, s ohledem na skutečnost, že snižování bude trvat déle v rozvojových státech“.

Vyjednávači se pokoušeli zformulovat dlouhodobé cíle zastavení emisí a transformaci světové energetiky. Zástupci ohrožených států a nevládních organizací požadovali jasně formulovaný plán eliminace či snížení používání pevných paliv. Čína a Indie, které jsou na používání pevných paliv závislé, se však bránily přesným termínům, kdy by se měla tato paliva přestat používat. Rovněž Saúdská Arábie, závislá na ropě, byla proti. V rámci EU je zase na uhlí závislá polská ekonomika.

Nezávazná příloha pařížské dohody uvádí, že vlády rozvinutých zemí se mají do roku 2025 shodnout na výši finanční podpory určené pro potřeby a priority rozvojových zemí, přičemž minimem bude sto miliard dolarů ročně. Na této částce se rozvinuté státy dohodly již v roce 2009, kdy slíbily, že po roce 2020 ji každoročně z veřejných i soukromých peněz poskytnou rozvojovým zemím ke snížení jejich emisí skleníkových plynů a ke zvládání povodní, vln veder a zvyšující se hladiny světových moří.

V dohodě jsou také zakotveny již existující mezinárodní mechanismy zvládání nevyhnutelných ztrát a škod způsobených klimatickými změnami, protože nebylo dosaženo shody na jiných formulacích. Rozvojové státy požadují dlouhodobé mechanismy, které by jim pomohly zvládat ztráty a škody způsobené přírodními pohromami, například tajfuny, anebo důsledky zvyšování hladiny světových moří. Všechny vlády se tomuto tématu věnují od roku 2013, ale dosud s malými výsledky.

Právně závazný text dohody neobsahuje žádné konkrétní zmínky o trzích s emisemi oxidu uhličitého ani o možnosti postihů za emise oxidu uhličitého v letectví či lodní dopravě. Obsahuje však zmínku o „využití mezinárodně přenosných zmírňujících opatření,“ která by umožnila státům na bázi dobrovolnosti kompenzovat jejich vlastní emise nákupem emisních kreditů jiných států.

V dohodě se také praví, že rozvinuté státy by měly poskytovat finanční zdroje na pomoc rozvojovým státům. Finančně by měli pomáhat ti, kdo „jsou v pozici tak učinit.“ Rozvojové země tvrdí, že bohaté státy, které byly určeny v konvenci z roku 1992, by mohly činit více pro snižování emisí a poskytování finanční pomoci slabším. Rozvinuté státy zase oponují, že některé země, jako Singapur či Jižní Korea, se od té doby staly rozvinutějšími, a mohly by také činit více.

Oldřich Přibík, Týdeník Zemědělec

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *