Lesnická tradice coby nová příležitost pro biomasu

Biomasa tvoří nezanedbatelnou součást české energetiky. Navíc energetických zdrojů, které ji využívají, nadále přibývá. Také menší města a venkovské obce budují výtopny na biomasu. Proto by pro ně mohla být důležitá těžba dřeva z takzvaných pařezin, která v posledních letech začíná rezonovat v českém lesnictví i ochraně přírody.

Stručný obsah článku, který vyšel v časopise Energie 21 č. 4/2015.

Pařezení je tradiční forma lesního hospodaření s krátkým obmýtím (periodou těžby), jež v minulosti sloužilo převážně k dodávkám palivového dřeva malých průměrů. Toto palivové dřevo se nijak neliší od shodného sortimentu z vysokých listnatých lesů. Po energetické stránce jde tudíž o běžné palivo.

Nový je způsob pěstování a těžby. Díky němu se obnovené nízké a střední lesy mohou stát nezanedbatelným lokálním zdrojem palivového dříví, popřípadě štěpky k výrobě elektřiny či tepla.

Důvody pro renezanci

Takzvané nízké a střední lesy ještě kolem roku 1900 pokrývaly zhruba 155 tisíc ha české krajiny. Byly to listnaté porosty, kde kácení většinou probíhalo po malých plochách a nové stromy se v nich nesázely, nýbrž obrážely z pařezů.

Během poválečných desetiletí české pařeziny téměř bezezbytku zanikly. Důvodem byl jednak pokles poptávky po palivovém dřevu, které při vytápění více a více nahrazovala fosilní paliva, a jednak sjednocení hospodářských postupů po znárodnění lesů. Během několika desetiletí je správci lesů přeměnili ve vysoké porosty se stromy shodného věku. Současné statistiky ministerstva zemědělství uvádějí, že u nás zůstalo asi 9000 hektarů pařezin, tj. asi 0,3 % českých lesů.

Lesnický výzkum a částečně také praxe lesního hospodaření však v posledních letech oživují přinejmenším akademický zájem o pařeziny. Renesance má několik důvodů:

– Ochrana přírody: Nízké a střední lesy kvůli své rozmanité struktuře, která je přirozeným důsledkem způsobu těžby, a střídání světlých míst se stinnými byly útočištěm řady druhů motýlů, rostlin nebo ptáků. Podobně jako rybníky nebo tradiční sečené louky utvářely v krajině pozoruhodný fenomén, který spojoval kulturu a ekonomické využití s prostorem pro přírodu.

– Ochrana před povodněmi: Tuzemská protipovodňová opatření se v minulosti soustřeďovala víceméně výhradně na technická řešení, jako jsou hráze, nádrže nebo kapacitní koryta. V posledních několika letech se však také v české vodohospodářské politice více a více hovoří o vytváření ploch pro takzvané přirozené rozlivy. Silnou motivací jsou přibývající úspěšné vzory v jiných evropských zemích a především lepší ekonomika, respektive poměr nákladů k ochráněné ploše. Koncept přirozených rozlivů pracuje s představou, že řeka potřebuje prostor, aby se při povodni mohla bezpečně a bez větších škod rozlít do krajiny. Města a obce na dolním toku tudíž zasáhne slabší povodňová vlna. Prakticky to znamená vypočítat a vyčlenit vhodnou plochu, která bude určena k rozlivu, odstranit její ochranu hrázemi podél břehu (respektive je posunout), a v době mezi záplavami ji používat k běžnému hospodaření. Běžné hospodaření má ovšem meze: nemůže sloužit k účelům, které se vylučují s občasnou záplavou. Takovým využitím budou především pole. Proto utváření místa pro přirozené rozlivy v důsledku vyžaduje převést vybrané plochy orné půdy na lužní lesy a zaplavované louky, popřípadě jiné pozemky (mokřady) či nějakou jejich kombinaci. Nízké nebo střední lesy mohou sloužit jako smysluplné využití ploch, jež budou sloužit pro přirozené rozlivy.

– Energetické využití: Lužní lesy jsou patrně nejproduktivnější izotopy ve středoevropské krajině, protože pravidelné povodně do nich soustavně přinášejí nové živiny. Při vhodné volbě dřevin, kterým vyhovují lužní podmínky (vysoká hladina podzemní vody a občasné záplavy), lze protipovodňové projekty efektivně kombinovat s pěstováním palivového dřeva v pařezinách. Nabízí se i prostor pro projekty, jež by vznikaly v partnerství soukromých investorů a státu.

Pro místní využití

Významnou motivací pro renezanci pařezení je také ekonomika hospodaření menších vlastníků lesů. České lesy se v průměru těží ve věku 115 let. Holosečné kácení je ve většině našich lesů limitováno plochou jednoho hektaru. Velké lesní majetky proto poskytují dostatečnou plochu na to, aby mohly soustavně poskytovat zisk – pokud mají zhruba 100 hektarů nebo více, majitel může každý rok nějakou část odtěžit. Ale řada malých vlastníků vlastní malé, několikahektarové nebo dokonce i menší pozemky. Průběžné střídání mladé výsadby, dospívajícího porostu, starého lesa připraveného k těžbě a vytěžené holiny se do nich prostě plošně nevejde. Používání klasické holosečné těžby by u nich znamenalo, že ze svého majetku budou mít příjem pouze jedenkrát za několik desetiletí. Soukromí majitelé či obce v takovém případě proto mají dvě možnosti. Mohli by těžit les výběrově, po jednotlivých stromech, nebo jej pěstovat jako pařezinu, která se běžně může kácet každých deset nebo dvacet let. Dosáhnou tak vyrovnanější ekonomické bilance svého lesa a průběžného srovnání zisků s náklady na pěstování.

Pařeziny patrně nebudou tím rozhodujícím zdrojem na českém trhu s biomasou. Nicméně lokálně mohou vytvořit novou příležitost, usnadnit přístup k palivu a stát se novým faktorem v dynamicky expandujícím sektoru. A obce mohou hospodaření ve svých lesích pojmout jako sociální projekt a cílevědomě pěstovat palivové dříví pro místní využití.*

Vojtěch Kotecký, Glopolis (Zdroj: TZB-info)

Obrázky:

Střední dubový les vhodný pro hospodaření pařezením. Foto archiv/Vesmír.cz

Tradiční les přispívá k biologické diverzitě. Foto archiv/Národní park Podyjí

Lužní lesy jsou přirozenou ochranou před povodní. Foto archiv/ledvinovi.cz

Nízké a střední lesy se mohou stát lokálním zdrojem energetické biomasy. Foto Jiří Trnavský

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *