Malé vodní elektrárny v judikatuře

Malé vodní elektrárny jsou specifickými výrobnami energie z obnovitelných zdrojů, což se projevuje nejen v právní úpravě, ale také v rozhodování soudů, zejména v rámci tzv. správního soudnictví. Předmětné spory se vztahují k různým aspektům jejich provozu, souvisí např. s vlivy vodních elektráren na okolní prostředí.

S odlišnostmi malých vodních elektráren od ostatních výroben elektřiny z obnovitelných zdrojů se lze setkat jak v různých právních předpisech, tak i v judikatuře.

Pokud se týká první skupiny, lze uvést např. nové ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) bod 9 zákona č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého od 1. ledna 2013 nevyžadují stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu stavby pro výrobu energie s celkovým instalovaným výkonem do 20 kW s výjimkou stavby vodního díla (podle důvodové zprávy k této novele1 je cílem těchto změn sjednocení procesních postupů tak, aby u všech stavebních záměrů, které nevyžadují rozhodnutí o umístění podle § 79 odst. 2 nebo rozhodnutí o využití území podle § 80 odst. 3, nebylo vyžadováno ani ohlášení pro jejich provedení).

Soudní rozhodnutí týkající se provozu malých vodních elektráren odráží poměrně široké spektrum aktivit, které s provozem těchto zařízení souvisí, a to od jejich výstavby přes vlastní provoz, možnost jeho narušení a s tím související ztrátu zisku z výroby elektřiny, až po ukončení provozu, ať již plánované nebo nařízené správním orgánem. Vybrané judikáty se vztahují k možným vlivům malých vodních elektráren, ochraně zájmů jejich vlastníků, vlivu provozu malých vodních elektráren na sousední nemovitosti, a k odpovědnosti za porušení povinností souvisejících s provozem těchto výroben elektřiny z obnovitelných zdrojů.

 

Povolení k nakládání s povrchovými vodami

Vodoprávní úřad vydal povolení k nakládání s povrchovými vodami podle § 8 odst. 1 písm. a) bod 2, 3 a 5 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) pro stavbu malé vodní elektrárny. V rozhodnutí byla mj. stanovena povinnost zabezpečit určitý minimální zůstatkový průtok s výjimkou případu, kdy je přítok do jezové zdrže nižší než stanovená hodnota; též byly stanoveny povinnosti a podmínky povolení k nakládání s povrchovými vodami.

Toto rozhodnutí bylo zrušeno v části výroku týkajícího se stanovení povinnosti zabezpečit minimální zůstatkový průtok, a to krajským úřadem ve zkráceném přezkumném řízení na základě podnětu správy národního parku, a věc byla v uvedeném rozsahu vrácena k novému projednání vodoprávnímu úřadu. Důvodem zrušení rozhodnutí byla absence údaje o průtocích ve spisovém materiálu, což bylo v rozporu s § 2 odst. 1 písm. i) vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 432/2001 Sb., o dokladech žádosti o rozhodnutí nebo vyjádření a o náležitostech povolení, souhlasů a vyjádření vodoprávního úřadu, jakož i s Metodickým pokynem odboru ochrany vod Ministerstva životního prostředí ke stanovení hodnot minimálních zůstatkových průtoků ve vodních tocích.

Odvolání proti rozhodnutí krajského úřadu bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno městským soudem, což bylo odůvodněno mj. tím, že vodoprávní úřad vydal rozhodnutí o nakládání s vodami bez závazného stanoviska příslušného orgánu ochrany přírody a krajiny ve smyslu § 44 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Proti rozhodnutí krajského úřadu byla podána žaloba pro nesplnění podmínek pro použití zkráceného přezkumného řízení podle § 98 správního řádu (zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů), která byla zamítnuta s tím, že je třeba vycházet nejen ze správního spisu, ale též z obsahu právních předpisů (konkrétně z nařízení vlády zřizujícího národní park a stanovícího podmínky jeho ochrany). Jez, na němž mělo docházet k manipulaci s vodami, se totiž nacházel na území národního parku, a v souladu s § 44 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je pro povolení k nakládání s vodami na tomto území třeba závazného stanoviska orgánu ochrany přírody a krajiny. Lokalizace vodního díla měla být vyřešena již před vodoprávním úřadem.

Proti rozsudku městského soudu byla podána kasační stížnost s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky pro přezkumné řízení, pro nepřezkoumatelnost tohoto rozsudku a pro zneužití práva, resp. obcházení zákona.

Nejvyšší správní soud se zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu, se kterou se neztotožnil, a také tím, zda byly správní orgány v dané věci oprávněny přistoupit ke zkrácenému přezkumnému řízení jakožto k mimořádnému opravnému prostředku směřujícímu ke změně či zrušení již pravomocného rozhodnutí správního orgánu, přičemž kritériem přezkoumávání je pouze zákonnost přezkoumávaného správního rozhodnutí, nikoliv též věcná správnost nebo jiná hlediska. Podle Nejvyššího správního soudu však bylo rozsáhlé doplňování spisu jen stěží podřaditelné pod přípustné upřesnění podnětu k provedení zkráceného přezkumného řízení; nebyla zaručena práva podle § 36 odst. 1 až 3 správního řádu (navrhovat důkazy, činit jiné návrhy, vyjádřit své stanovisko, požádat o informace o řízení, vyjádřit se k podkladům rozhodnutí), a proto byla kasační námitka důvodná. Nejvyšší správní soud neshledal důvod blíže se zabývat spekulacemi o zneužití práva, neboť byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost. Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.2

 

Opomenutý vlastník malé vodní elektrárny

Ministerstvo životního prostředí vyhovělo odvolání a zrušilo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kterým bylo uloženo opatření k opravě jezu a které bylo následně provedeno. Vlastník malé vodní elektrárny, nacházející se asi kilometr od místa realizovaných opatření, však nebyl považován za účastníka řízení, ačkoli jím být měl, a proto rozhodnutí nebylo pravomocné. Opomenutý vlastník podal odvolání poté, co mu bylo rozhodnutí doručeno, a proto bylo třeba jeho včasnost zkoumat ve vztahu k dodatečnému rozhodnutí a rozhodnout o něm, a ne zrušit napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jako nezákonné.

S tímto názorem se však neztotožnil soud ve správním soudnictví, a žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proto byla podána kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud posoudil jako přípustnou a důvodnou, neboť byla nastolena absurdní situace, kdy vyhovění odvolání bez dalšího kroku k nápravě protiprávního stavu založeného vadným rozhodnutím správního orgánu v konečném důsledku vyznělo stejně jako zamítnutí odvolání. Vlastník malé vodní elektrárny byl zkrácen na svém právu účastníka řízení, a nemohl vykonávat příslušná práva (nařízenými a provedenými úpravami jezu byly zhoršeny podmínky pro provoz malé vodní elektrárny). Nejvyšší správní soud tedy zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Právní věta, obsahující názor, že skutečnost, že opatření k nápravě uložené správním orgánem prvního stupně již bylo realizováno, nemůže být důvodem pro to, aby odvolací orgán – vyhoví-li odvolání opomenutého účastníka řízení – nevrátil věc k dalšímu řízení správnímu orgánu prvního stupně, byla publikována ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslem 1088/2007.3

 

Vliv na okolní nemovitosti

Rozhodnutím napadeným kasační stížností zamítlo Ministerstvo zemědělství odvolání občanského sdružení a potvrdilo rozhodnutí krajského úřadu, jímž bylo v rámci přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení zrušeno pravomocné rozhodnutí, kterým bylo občanskému sdružení uděleno jednak povolení k užívání malé vodní elektrárny a také k nakládání s vodami k využívání jejich energetického potenciálu, jakož i povolení ke vzdutí hladiny na řece Labe ve vymezených parametrech. Důvodem zrušení rozhodnutí v rámci přezkumu mimo odvolací řízení byla mj. skutečnost, že se nejednalo s účastníky řízení, kteří relevantním způsobem tvrdili dotčení na svých právech, a opomenutí obce, v jejímž územním obvodu může v důsledku rozhodnutí dojít k ovlivnění vodních poměrů nebo životního prostředí.

Městský soud zamítl žalobu, kterou bylo uvedené rozhodnutí Ministerstva zemědělství napadeno. Z obsahu správního spisu zjistil, že již před vydáním povolení vyvstal spor ohledně vlivu provozu malé vodní elektrárny na stav nemovitostí na levém břehu řeky Labe (podmáčení sklepů domů apod.). Kromě jiných příčin nežádoucího stavu ve sklepení nemovitostí (neprůchodnost kanalizace či její vyvedení do řeky apod.) mohlo jednou z příčin být i nedodržení stanovených ukazatelů vzdutí hladiny řeky; jedinou příčinou tak nutně nemusel být samotný provoz malé vodní elektrárny, realizovaný v souladu se všemi povoleními. Městský soud dospěl k závěru, že nebyla učiněna dostatečná skutková zjištění stran vlivu provozu malé vodní elektrárny, neboť nebylo postaveno najisto, zda její provoz s sebou nese dopady tvrzené majiteli dotčených nemovitostí. Za účelem řádného zjištění stavu věci a potenciálních důsledků provozu malé vodní elektrárny na nemovitosti na levém břehu Labe bylo nutno vyžádat odborné posouzení vlivu vzdutí hladiny řeky a příčin negativního stavu v nemovitostech, a to ve formě znaleckého posudku.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu a rozhodl, že kasační stížnost není důvodná, mj. i proto, že před vydáním povolení k užívání vodního díla malé vodní elektrárny a povolení k nakládání s vodami nebyl řádně zjištěn stav věci ohledně základní premisy podstatné pro celé řízení (v dané věci zjištění toho, zda stavba malé vodní elektrárny a její provoz nemají nežádoucí vliv na okolní objekty), a takové závažné pochybení správního orgánu vždy převáží nad korelativem ochrany práv nabytých v dobré víře. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem, že jestliže by bylo zjištěno, že možné negativní dopady na okolní nemovitosti lze předpokládat, bylo by nutno učinit nejprve opatření k předcházení vzniku škod, a tato zjištění nemohla být suplována zjištěními učiněnými v řízení o přezkumu mimo odvolací řízení. Kasační stížnost proto zamítl.4

 

Ovlivnění chráněných částí přírody

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost, kterou byl napaden rozsudek městského soudu zamítající žalobu proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, jenž jako správní orgán druhého stupně potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí ukládající pokutu za porušení povinností (zákazů) uvedených v ustanovení § 26 odst. 3 (na území první a druhé zóny chráněné krajinné oblasti je zakázáno … měnit vodní režim …), § 34 odst. 1 písm. a) (na celém území přírodních rezervací je zakázáno hospodařit na pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystému anebo nevratně poškozovat půdní povrch) a § 50 odst. 2 (je zakázáno škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů …) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, naplňující skutkovou podstatu deliktů podle § 88 odst. 1 písm. a) a e) a § 88 odst. 2 písm. n) tohoto zákona. Skutek spočíval v převádění veškerého průtoku vody v řece k náhonu malé vodní elektrárny, což ovlivnilo chráněné části přírody.5

 

Mgr. Helena Doležalová, Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Brno

 

Použité zdroje:

1 Sněmovní tisk 573/0, část č. 1/4. Novela zákona o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=573&CT1=0.

2 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. května 2011 č.j. 1 As 31/2011-72.

3 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. listopadu 2006 č.j. 3 As 55/2005 – 48.

4 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. dubna 2009 č.j. 5 As 20/2008 – 165.

5 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. července 2006 č.j. 6 As 40/2005 – 80.

Rozsudky jsou dostupné z: http:// www.nssoud.cz.

 

Obrázek:

Vlastník MVE je účastníkem řízení pro provádění úprav jezu a podobných akcí, které mají vliv na provoz MVE (Foto: archiv/redakce)

 

Celý článek je uveřejněn v čísle 1/2013 časopisu Energie 21.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *