Zelená úsporám – opravdu tak problematický projekt?

V minulém čísle Energie 21 byla uveřejněn článek „Zelená úsporám je problematický projekt“, ve kterém Petr Měchura podrobil tento dotační program tvrdé kritice. Ne všichni čtenáři ale s jeho výhradami souhlasí. Jedním z nich je člen redakční rady Energie 21 Bronislav Bechnik. Přinášíme jeho reakci na zmíněný článek.

Nutno říci, že zavádějící je již anotace článku, která vyvolává u čtenáře dojem, že nejdříve byly prodány emisní kredity a teprve potom tehdejší ministr životního prostředí Martin Bursík prosadil, k čemu budou použity. Ve skutečnosti se o tom, na co budou peníze z prodeje emisních kreditů použity, jednalo ještě před podpisem smlouvy s Japonskem.

 

Další nepřesnosti jsou hned v prvním odstavci: Program samozřejmě má pozitivní dopady i na zaměstnanost a zmírnění dopadů krize, jeho hlavní cíl je však podle oficiálních stránek www.zelenausporam.cz jiný: „…zajistit realizaci opatření vedoucích k úsporám energie a využití obnovitelných zdrojů energie v rodinných a bytových domech.“  Prostředky z prodeje emisních kreditů samozřejmě „jsou příjmem Státního fondu životního prostředí“, jak je uvedeno v zákoně. SFŽP jen administruje jejich přerozdělování.

 

Je zbytečné zabývat se všemi námitkami autora. Stačí uvést, že rozdělení dotací do jednotlivých kapitol bylo součástí smlouvy o prodeji emisních kreditů s Japonskem. Nerozhodoval o tom tedy Martin Bursík a jeho tým, ti pouze připravili návrh. Naopak český tým zaslouží pochvalu, protože připravil takové podmínky, že se České republice podařilo prodat emisní kredity podstatně výhodněji než například Slovensku nebo Maďarsku.

 

Lze souhlasit s tvrzením, že nízkoenergetické stavby jsou mezistupněm mezi standardními stavbami a stavbami pasivními. Jejich výhodnost je však sporná. Zejména úspory energie a emisí CO2 jsou relativně nízké. Doporučené hodnoty tepelně technických vlastností stavebních konstrukcí podle současné normy ČSN 73 0540 se již blíží požadavkům na nízkoenergetické stavby. Pokud bychom extrapolovali dosavadní vývoj normových požadavků, pak nízkoenergetické stavby budou v blízké budoucnosti standardem, není tedy důvod je podporovat.

 

Kdyby byla požadovaná účinnost nastavena tak, aby „na ni dosáhli též výrobci teplovodních krbů ze zahraničí“ byl by důsledkem nižší počet pracovních míst v České republice. Podmínky programu jsou proto nastaveny výhodně z hlediska zaměstnanosti v ČR. Rovněž za toto si přípravný tým zaslouží pochvalu.

 

Také autorem propagované krby na biolíh mají několik vad. Především nespalují čistý líh, ale vždy líh denaturovaný, čistý líh by vyšel dost draho. I kdyby byl použit čistý líh, vždy se uvolňují i meziprodukty oxidace, mezi něž patří například acetaldehyd a formaldehyd. Hlavní vadou však je, že současné zemědělské postupy jsou náročné na energetické vstupy. V naprosté většině se jedná o fosilní paliva – ropa do motorů a zemní plyn při výrobě hnojiv a pesticidů. Další energie se spotřebuje na destilaci. Na jednotku vložené energie se získá asi dvojnásobek energie v biolihu. Výsledek z hlediska redukce emisí CO2 je špatný, proto se čeká na biopaliva druhé generace, která by měla být vyráběna z nepotravinářských surovin.

 

Autor z nějakého důvodu zaměňuje emise CO2 s jinými emisemi, přičemž neuvádí, jaké emise má vlastně na mysli. I kdyby uvedené informace byly pravdivé, jsou zavádějící, protože program Zelená úsporám je zaměřen výhradně na snižování emisí CO2. Závěrečné prohlášení, že je vhodnější topit extra lehkým topným olejem (ELTO) nebo uhlím je z tohoto pohledu samozřejmě velmi problematické.

 

Srovnání emisí z kotle s emisemi z krbu je další demagogie založená na manipulaci s daty. Má-li být porovnání korektní, musí vycházet z použití stejného paliva. Je velmi naivní domnívat se, že člověk, který bude v kotli spalovat „levnější jehličnaté pryskyřičnaté dřevo“ bude v krbu používat výrazně dražší palivo. Potom ovšem budou emise z krbu v nejlepším případě stejné jako při použití zplyňovacího kotle.

 

Lze souhlasit s tvrzením, že „čeští stavebníci snadno najdou cesty, jak to obejít“. Pracovníci SFŽP jsou si toho vědomi a různé „finty“ publikované na Internetu nedoporučují. Upozorňují, že takové případy „budou předmětem povinné minimální 5% kontroly“, viz http://www.tzb-info.cz/t.py?t=2&i=5694&h=313.

 

Otázka plochých a vakuových kolektorů je na samostatný článek. Praktická měření prokázala, že ploché kolektory jsou energeticky zcela srovnatelné s trubicovými kolektory, ekonomicky jsou však jednoznačně efektivnější. V čem je však výrazný rozdíl, je cena kolektorů, plochý kolektor stojí 8890 Kč/ks, zatímco vakuový 24 900 Kč/ks. Cena vakuového kolektoru je tedy téměř o 200 % vyšší. Ekonomicky jsou vakuové kolektory pro ohřev teplé vody zcela nevhodné. Jiná je samozřejmě situace při  požadovaných teplotách nad 100 °C.

 

V programu Zelená úsporám jde o finance pocházejí z Japonska, které vůbec nejsou součástí státního rozpočtu. Rovněž jejich rozdělení je určeno smlouvou s Japonskem, nelze proto uvažovat o vyhlášení výběrového řízení. Úředníci, které autor napadá, vůbec o rozdělení nerozhodovali, pouze připravili pro kupujícího (Japonsko) nabídku. Jak již bylo uvedeno, tato nabídka byla úspěšná.

Přesto již program Zelená úsporám byl upravován a pravděpodobně ještě bude. Veškeré úpravy podmínek však musí respektovat smlouvu s Japonskem, případně s dalšími stranami při následujících prodejích emisních kreditů.

 

Celý článek je otištěn v čísle 4/09 časopisu Energie 21.

Autor: Ing. Bronislav Bechník, Ph.D.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *