Teplárenství čelí strukturálnímu dluhu způsobenému desetiletími závislosti na uhlí a zemním plynu. Právě moderní teplárenství je páteří zásobování teplem například ve Švédsku nebo Dánsku. Aby jí mohlo být i v České republice, jsou potřeba investice v řádech desítek miliard korun. A přestože si na tyto peníze mohli už Češi „sáhnout“ například díky Modernizačnímu fondu, dosud tak neučinili.
České teplárenství stojí na centralizovaných systémech, které historicky využívají tepelnou energii získávanou z uhlí a zemního plynu. Zatímco uhlí v Evropě pozvolna ustupuje, zemní plyn zůstává prozatím akceptovatelnou přechodovou volbou.
Současně však na trh přicházejí pokročilé technologie umožňující výrobu tepla z odpadních vod, vodních toků, geotermálních zdrojů nebo dokonce ze vzduchu – s velkým potenciálem zejména u velkokapacitních tepelných čerpadel. Tento vývoj přináší českému teplárenství zásadní změny a výzvy, mezi něž patří i riziko rozpadu stávajících teplárenských soustav v některých oblastech.
Přestože je proměna celého teplárenského průmyslu ambiciózní, rozhodně není nedosažitelná, zhodnotil na debatě pořádané v rámci konference Dekarbonizace české ekonomiky 2024 Teplárenského sdružení ČR Jiří Vecka.
Teplárenské sdružení ve své studii na téma dekarbonizace do roku 2040 zmapovalo zhruba 30 procent teplárenských soustav, které pokrývají 70 procent dodávek tepla v ČR. Studie říká, že v roce 2022 činil v Česku podíl dodávky tepla vyrobeného z uhlí na celkové dodávce tepla celých 54 procent.
Do roku 2030 se předpokládá odchod tepláren od uhlí s tím, že mohou existovat dodávky tepla z uhelných elektráren, které budou ještě v provozu. To se ovšem podle současného vývoje, kdy se výroba energie z uhlí postupně přestává vyplácet, zdá spíše nepravděpodobné.
Vláda proto počítá s odchodem od uhlí k roku 2033 a při výrobě tepla by mělo být nahrazeno v první řadě biomasou a komunálním odpadem. Zbytek pokryje plyn dodávaný přes plynárenskou soustavu.
„Výhledově jsme se soustředili na rok 2040,“ popsal Vecka. „Podle konzervativních odhadů by mohly inovativní technologie pokrýt až třetinu dodávek tepla,“ okomentoval. Na modernizaci teplárenství tlačí rostoucí cena emisních povolenek a zavádění nového systému ETS 2, který se má soustředit právě na oblast budov a jejich vytápění.
„I já vnímám, že chybí komplexnější přístup ke strategickému pojetí teplárenství,“ souhlasil Miloslav Keltner, ředitel odboru strategie a dekarbonizace ekonomiky z Ministerstva životního prostředí (MŽP) ČR. „Například v Dánsku mají od 80. let jednotnou strategii, což v Česku chybí.“
„Když vidíme, kam se máme za 18 let dostat, tak je to podle nás ambiciózní, ale je to zvládnutelné,“ shrnul Vecka. Aby k tomu ale skutečně došlo, je podle Vecky nutné zajistit pro tuto oblast investiční a provozní podporu, ale také zavedení ETS 2. „Dlouho jsme volali po tom, aby se podmínky na trhu s teplem srovnaly,“ uvedl.
Aby se tedy dekarbonizování tepláren v Česku úspěšně podařilo dovést do konce, je podle technického ředitele SEVEn Energy Tomáše Voříška potřeba v podstatě stejný krok jako pro ostatní obory – velké kapitálové investice.
„Já osobně za dekarbonizaci nepovažuji přechod z uhlí na plyn. Je známým faktem, že plyn, který se někde musí zkapalnit a převézt přes oceán, uhlíkově moc neprospívá. Podle úniku metanu se můžeme dostat v podstatě na ekvivalentní účinek,“ okomentoval Voříšek.
Investice do tepláren navíc mohou představovat určitou ruční brzdu, která může zásadním způsobem přispět k rychlému snížení emisí a omezit úniky metanu z plynové soustavy, připomněla Veronika Murzynová, expertka na energetickou transformaci z Centra pro dopravu a energetiku.
JiT (Zdroj: Euractiv)
Proměnu celého teplárenského průmyslu byla i tématem v rámci konference Dekarbonizace české ekonomiky 2024 kterou pořádal portál Euractiv.cz. Foto archiv/ Euractiv CZ
