Energetický regulační úřad připravuje zastavení podpory obnovitelných zdrojů energie. Podpora má být zastavena u nově postavených zdrojů od roku 2014. Plán ERÚ je problematický z hlediska legislativy i zdůvodnění. Ale na druhé straně vyvolal novou diskusi o potřebnosti dotací. A diskuse není nikdy dost.
Otázka tedy zní: Má se z peněz daňových poplatníků dál podporovat výroba energie z obnovitelných zdrojů?
Profesor Václav Klaus a mnozí jiní liberální ekonomové mají jasno: Jakákoliv veřejná podpora určité skupiny výrobců (nebo spotřebitelů) brzdí konkurenci a v případě OZE dokonce může škodit životnímu prostředí. Na první pohled legitimní názor podpořený argumenty. Vznikají nerovné podmínky na trhu, je možné zneužití, hrozí nebezpečí korupce a tak dále. Stejně pádné argumenty ale mají i zastánci podpory z řad méně liberálních ekonomů a ekologických organizací: Obnovitelné zdroje si podporu zaslouží, protože jsou ekologické, snižují závislost na fosilních a jaderných zdrojích a podporují regionální ekonomiku. A stále větší váhu má také hledisko bezpečnosti. Dokonce i konzervativní Mezinárodní energetická agentura (IEA) považuje postupný růst čistých zdrojů za nezbytný: „Obnovitelné zdroje hrají klíčovou roli v dosažení trvalého zajištění energie a energetické bezpečnosti jednotlivých států a mezistátních aliancí," prohlásila nedávno výkonná ředitelka IEA Maria van der Hoeven.
Kde je tedy pravda? Jako obvykle někde uprostřed. Ekologové a zastánci OZE musí více poslouchat liberální ekonomy. „Zelené“ podnikání je konec konců jako každé jiné – hlavním cílem je prosperita firmy a zisk pro majitele. Obhájci (ne)podpory by zase měli respektovat fakta. Například v ČR je většina energetiky stále závislá na fosilních palivech. Fosilní a atomové zdroje díky pozici velkých energetických společností kontrolují trh. Své postavení si ale vybudovaly právě s pomocí „skrytých“ dotací. Například jsou zvýhodněny tím, že nenesou náklady za dopady na zdraví a škody na životním prostředí.
Podpora OZE může být administrativně zrušena třeba zítra, ale současně se musí nastavit v energetickém resortu rovné podmínk. K ceně energie z fosilních zdrojů je třeba přičíst tzv. externality za poškození životního prostředí a provozovatelé atomových zdrojů musí v plné výši ručit za škody při případné havárii reaktoru. Všem velkým centrálním zdrojům se pak musí přičíst náklady na dálkové distribuční sítě.
O další cestě tak rozhodnou hlavně zákonodárci. A tady hrozí možná největší riziko. Měli by se rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ne podle toho, zda sami podnikají v uhlí nebo ve fotovoltaice…
