Větrná energetika může být buď předmětem ochrany ze strany ochrany kulturního dědictví, nebo předmětem konfliktu. Celkově lze říci a doložit, že vztahy mezi větrnou energetikou a památkovou péčí se z hlediska celkového trendu rozšiřují a prohlubují.
Stručný výtah z článku, který vyšel v časopise Energie 21 č. 1/2016.
Větrné elektrárny jsou u nás chápány jako mladé objekty a téma jejich ochrany tedy není považováno za zcela prvořadý a naléhavý úkol. Ale je tento přístup skutečně adekvátní jejich významu v hospodářství i v kulturní krajině?
Metodologicky česká památková péče vychází z toho, že soudobá větrná energetika je svého druhu pokračovatelkou tradice větrných mlýnů, která byla v historických českých zemích poměrně silná; jsou doloženy takřka na 900 lokalitách a v různém stavu se dochovalo kolem 50 objektů.
Ve světle trendů jasně prokázaných fakty je někdy až zásadní odpor mnohých památkářů k výstavbě větrných elektráren pochopitelný, i když s ním nelze souhlasit s odkazem na to, že ochrana životního prostředí a ochrana kulturního dědictví vlastně jdou ruku v ruce.
Trendy památkové péče pro větrnou energetiku říkají, že kompromis mezi ochranou hodnot kulturní krajiny a nutností rozvoje větrné energetiky může být čím dál obtížnější, přinejmenším v rámci středoevropské kulturní krajiny.
Zřejmě jedinou možností „systémové podpory“ tvorby kompromisu je pochopení větrných elektráren jako staveb, které jako nové dominanty ozvláštňují (místo kouřících komínů) středoevropskou kulturní krajinu.
V tomto smyslu musí být větrné elektrárny i projektovány, což se již částečně děje: nikoli jako alternativa tradičních přírodních či kulturních dominant, ale jako tvorba nových dominant v krajinách, které si nové dominanty žádají, tedy krajinách vysoce antropogenních, průmyslově (či průmyslovým zemědělstvím) již proměněných a využívaných.
Autor článku: Tomáš Hájek
