Během německého předsednictví se Evropská unie definitivně připojila k trendu zavádění vodíkového hospodářství jen měsíc po zveřejnění německé Národní vodíkové strategie. Vodík by v unii mohl výrazně podpořit dekarbonizaci průmyslu, dopravy, výroby elektřiny a vytápění budov. Evropská unie má zjevně našlápnuto i ke svému cíli
– stát se světovým lídrem ve vodíkových technologiích. Snadné to ale nebude.
Výtah z článku v časopisu Energie 21 č. 1/2021.
Evropská komise uveřejnila 8. července 2020 plán Vodíkové strategie EU spolu s EU-strategií integrace energetických systémů. Veřejnou proklamací unijní vodíkové strategie se pak stal Hydrogen Week koncem listopadu, který na internetu sledovaly tisíce zájemců z mnoha zemí světa. V unijní vodíkové strategii je specifikováno, jak může být potenciál vodíkových technologií uvolněn pomocí potřebných investic, regulací, vytvoření řádného trhu i podpory výzkumu a inovací.
Přechod k vodíkovému hospodářství má probíhat ve třech krocích:
- Období 2020–2024: zřízení elektrolyzérů v EU k výrobě vodíku bez emisí CO2 s celkovým výkonem nejméně 6 GW a produkcí až 1 mil. tun zeleného vodíku ročně. Aktuálně jsou již v EU instalovány elektrolyzéry s celkovou kapacitou 1 GW. Současná roční světová výroba převážně ‚šedého‘, tedy z fosilních surovin vyrobeného, vodíku činí více než 50 mil. tun.
- Období 2025–2030: vodík se stane podstatnou částí integrovaného energetického systému EU, celkový výkon elektrolyzérů k výrobě vodíku bude zvýšen na 40 GW a produkce vodíku stoupne na 10 mil. tun. Širší využívání vodíku proběhne v ocelárenství, silniční nákladní, železniční a námořní dopravě.
- Období 2030–2050: masivní nasazení technologie výroby zeleného vodíku a aplikace ve velkém měřítku zejména do všech sektorů, v nichž je obtížná dekarbonizace klasickými prostředky.
Vodík se hodí hlavně k dekarbonizaci sektorů, které jsou obtížně elektrifikovatelné. Jako příklad lze uvést ocelářství a těžkou silniční, železniční i vodní dopravu. Pomocí zeleného vodíku by bylo možno nahradit nebo snížit také spotřebu fosilního ‚šedého vodíku‘ i v chemické výrobě, např. při výrobě čpavku a metanolu v rafinériích. U letecké dopravy je zelený vodík vhodnou surovinou pro výrobu syntetického kerosinu.
Základem vodíkové strategie je prioritně ‚zelený vodík‘, vyrobený elektrolýzou s pomocí elektřiny z OZE. Zpočátku budou ale ještě brány na milost i další formy vodíku s méně emisemi při výrobě. Tedy ‚modrý vodík‘, sice z fosilního zemního plynu, ale s ukládáním CO2 do podzemí (CCS) nebo ‚tyrkysový vodík‘, vyráběný tepelným štěpením metanu, přičemž místo CO2 vzniká jako odpad pevný uhlík.
EU zjevně vkládá do vodíkového hospodářství tolik nadějí, že člověka automaticky napadne otázka, jak, kdy a zda to vodík skutečně dokáže a kolik to bude stát peněz. Jedná se totiž o velmi komplexní téma, se kterým nemá v plném rozsahu a v celostátním měřítku zatím zkušenosti žádná země světa. Alternativ energetického mixu je ale stále ještě několik a určitě by prospěla další široká odborná diskuse, zbavená pokud možno zájmových a jiných nánosů.
Zdeněk Fajkus, Mnichov
Obrázky:
Městský vodíkový palivo-článkový autobus belgického výrobce Van Hool a palivovými články kanadské společnosti Ballard a elektromotorem Siemens. Foto archiv/Van Hool
