Hlavním argumentem proti výstavbě větrných a fotovoltaických elektráren je narušení krajinného rázu. Jenže většina lidí chce současně rychlejší dopravu a kvalitnější telefon. Výsledkem jsou nové dálnice a vysílače mobilních operátorů. V těchto případech se ale o vlivu na krajinu diskutuje již méně. A jsou dokonce témata, o kterých se nemluví téměř vůbec.
Existuje vůbec nějaký přístup, který by vedl ke skutečné ochraně přírody i v širších souvislostech? Přistup, který by znamenal, že na druhé straně neničíme to, co se na jedné straně snažíme chránit? Samozřejmě existuje a označuje se jako trvalá udržitelnost. Jejím základem je vědomá skromnost. I obnovitelné zdroje jsou vyčerpatelné, stejně jako zásoby podzemní vody, zemědělská půda a další bohatství, které nám příroda zdarma poskytuje. Na trvalé udržitelnosti je založena i energetická koncepce, kterou nedávno předložily ekologické organizace pod názvem Chytrá energie.
Diskuse o energetice se mnohdy účelově omezují jen na volbu mezi jádrem a uhlím s tím, že obnovitelné zdroje jsou nespolehlivé, nemají dostatečný potenciál, jsou drahé a zvyšují cenu elektřiny. Méně už se zmiňuje, že dotační podpora je dočasná, že největší podíl na růstu cen elektřiny má propojení trhu s Německem a že rozvoj uhelné a jaderné energetiky stál lidstvo už příliš mnoho.
Stávající Státní energetická koncepce z roku 2004 odhaduje budoucí spotřebu energie tak, že extrapoluje historická statistická data o spotřebě energie, počtu obyvatel a energetické efektivnosti. Následně se zabývá pouze otázkou, jak pro takto určenou spotřebu energie zajistit dostatečné zdroje při zajištění bezpečnosti dodávek energií.
Obdobně postupuje aktualizace státní energetické koncepce z roku 2009, nicméně s jedním podstatným rozdílem: Zatímco v roce 2004 bylo jaderné palivo považováno za dovozové zboží se 100% dovozní závislostí, v roce 2009 se již stalo místním zdrojem. Jaderné palivo se sice stále dováží, nyní dokonce z Ruska, které deklarovalo, že bude energetické zdroje používat k politickému nátlaku (a na Ukrajině to již se zemním plynem vyzkoušelo), ale o tom se mlčí. Stejně tak se mlčí o skutečnosti, že těžba uranové rudy je trvale ztrátová, přesto je stále dotována.
Zcela jiný přístup zvolily neziskové organizace při přípravě energetické koncepce s názvem Chytrá energie. Nejdříve si položily otázku, jestli skutečně potřebujeme veškerou energii, kterou spotřebováváme. Odpověď je snadná: nepotřebujeme, pokud s menší spotřebou dosáhneme stejného výsledku.
Že to jde, ukazují výsledky z praxe v zemích, které to se zvyšováním energetické efektivnosti myslí vážně. Japonsko dlouhodobě podporuje snižování spotřeby energie a zvyšování podílu OZE. Rovněž Německo masivně podporuje přechod na obnovitelné zdroje již více než desetiletí. Německo plánuje podíl OZE v roce 2020 kolem 30 %, existují i návrhy na zvýšení tohoto cíle na 50 %. Pro Japonsko byla vypracována studie 100% pokrytí spotřeby výhradně z obnovitelných zdrojů.
U Japonska a Německa jsou uvedené snahy celkem pochopitelné, vlastních zdrojů mají málo a válku o cizí zdroje prohrály. Snižování spotřeby a rozvoj OZE však podporuje i Velká Británie, kde podle nového zákona mají do roku 2050 klesnout emise CO2 o 80 %. Rovněž nejnovější legislativa USA je zaměřena stejným směrem. Ve všech těchto zemích se objevují hlasy oponentů, kterým se nastavený směr nelíbí, pouze v České republice se však jedná o oficiální postoj představitelů státu.
Energetická koncepce Chytrá energie je z hlediska přístupu k problematice v českém prostředí nesmírně inovativní. V evropském kontextu se však často jedná o postupy standardní. Je zbytečné polemizovat, nakolik jsou cíle Chytré energie dosažitelné. Dosažitelný je každý jasně definovaný cíl, pokud je v souladu s fyzikální realitou, i kdybychom na začátku nevěděli, jak toho cíle dosáhnout.
V tomto případě však často víme, jak cíle dosáhnout. Publikace Faktor čtyři popisuje řadu případových studií z celého světa. Jednotlivé příklady ukazují, že současného standardu můžeme dosáhnout se čtvrtinovou spotřebou energie. Kniha vyšla v češtině již v roce 1996, do praxe má však, alespoň v České republice, stále daleko. Přitom snížit spotřebu je podle prezentovaných výsledků často ekonomicky velice výhodné; existují opatření s dobou návratnosti kratší než jeden rok.
Další, co se v našich podmínkách prosazuje jen velmi pomalu, je léty prověřená technologie pasivních domů. U těch lze snížit spotřebu energie na vytápění a ohřev teplé vody až na jedinou desetinu oproti běžné výstavbě. Údajně jsou pasivní domy drahé, proto někteří doporučují stavět nejdříve domy nízkoenergetické, které jsou jen o 5 až 10 % dražší než domy podle normových požadavků. Jenže za stejnou cenu lze postavit pasivní dům s třetinovou spotřebou. Dvojnásobná tloušťka tepelné izolace je jen nepatrně dražší, přičemž v celkové ceně hraje zanedbatelný podíl. Nucené větrání s rekuperací stojí zhruba stejně jako otopná soustava, kterou je ovšem v pasivním domě možno vynechat.
Z původního hesla reducing – reusing – recycling se prosadilo jen poslední. Důvod je čistě ekonomický, protože z uvedených tří zásad jen na recyklaci se dá vydělat. Podobně v případě energie se sice o snižování spotřeby hodně mluví, méně už se však dělá. Jednoduše proto, že se na tom nevydělá. Řada lidí je ochotných zaplatit za radu, na jejímž základě vydělají. Pro stejné lidi je často problém pochopit, že by měli zaplatit i za radu, na jejímž základě ušetří. Problém je částečně způsoben skutečností, že zatímco zisk je viditelný a snadno měřitelný, úspora často vidět není, a proto ji ani nelze změřit.
Téměř všichni velcí spotřebitelé energie zaměstnávají specialisty, jejichž úkolem je zajistit, aby spotřeba byla pokud možno konstantní. Při konstantní spotřebě je totiž v současnosti cena elektřiny nebo plynu nejnižší. Podobně při výstavbě průmyslových hal nebo hypermarketů jsou zaměstnáváni specialisté, jejichž úkolem je minimalizovat investiční náklady; často to vede k vyšší spotřebě energie. Naproti tomu jen málo firem se zabývá otázkou, jak spotřebu energie snižovat.
Představte si, že by vám z moci úřední zbourali rodný dům, a jako kdysi vrchnost trestala vzpurné poddané, vás přestěhovali i s rodinou do jiného regionu. Zapadnout do nového prostředí trvá dlouho, i když je stěhování dobrovolné: na venkově je za místní považována až druhá nebo třetí generace, v anonymním velkoměstě se hlubší sousedské vztahy utvoří jen zřídka. A právě tohle čeká obyvatele dotčených obcí při prolomení územně ekologických limitů těžby.
Je tomu již 19 let, co vláda definovala podmínky pro rozvoj energetiky tím, že přijala územně ekologické limity těžby hnědého uhlí. Bylo jasné, že uhlí v dohledné době bude nedostatek jak pro vytápění, tak pro výrobu elektřiny. Byl to jeden z důležitých argumentů pro dostavbu Temelína. Temelín stojí, jenže spotřeba uhlí zůstala stejná; ČEZ totiž elektřinu z uhelných elektráren vyváží do Německa a Rakouska. Zejména díky tomu nám vzrostla cena elektřiny téměř na úroveň v těchto zemích, od roku 2004 asi o 50 %. Emise a odpady však zůstanou z větší části u nás.
Ministerstvo průmyslu a obchodu (a dříve jeho předchůdci již od dob totality) se nám stále snaží namluvit, že energie bude nedostatek, ať už elektřiny nebo uhlí, protože spotřeba energie údajně nutně musí růst. Přitom takové obavy se nikdy v minulosti nenaplnily. Spíše se zdá, že v případě elektřiny se jednalo o účelovou dezinformaci, jejímž cílem bylo zvýšit export a tím i zisky ČEZu. Uhlí by bylo v rámci limitů dost, pokud by se snížil export elektřiny a ušetřené uhlí bylo použito pro teplárenství, jak navrhuje studie Čisté teplo. Masivní podpora zateplování staveb může zase výrazně snížit spotřebu energie na jejich vytápění.
Hrubý domácí produkt (HDP) je nejčastěji používaným měřítkem tzv. „životní úrovně“. Správnější by bylo používat pojem úroveň spotřeby, protože s životní úrovní nebo přesněji kvalitou života tento ukazatel souvisí jen částečně. Rajčata dovezená z Belgie totiž zvyšují HDP i spotřebu energie, jenže s rajčaty z vlastní zahrádky se vůbec nedají srovnávat.
Pokud na jižní Moravě hospodář porazí prase a uspořádá rodinnou oslavu s vínem z vlastního vinohradu, v HDP se to vůbec neprojeví. Musel by prase a víno prodat a oslavu zorganizovat v restauraci. Bylo by to sice dražší a energeticky náročnější, ale vzrostly by HDP i spotřeba energie.
Energetická náročnost české ekonomiky byla v roce 2008 podle údajů Českého statistického úřadu 0,63 GJ/1000 Kč. Obráceně česká ekonomika produkuje asi 1600 korun hrubého domácího produktu na každý gigajoule dodané energie v primárních zdrojích. Jen ceny paliv a energií přitom tvoří asi 12 % HDP. Proto jsme dříve měli Ministerstvo paliv a energetiky, dnes Ministerstvo průmyslu a obchodu, v jehož činnosti však nadále paliva a energetika vysoce převažují.
Zkusme si představit, co by se stalo, kdybychom stejný objem zboží a služeb vyráběli s poloviční spotřebou energie – vedlo by to ke snížení HDP nejméně o 6 %. Na druhou stranu je celá řada položek, které HDP zvyšují, ke kvalitě života však přispívají málo nebo vůbec, případně ji dokonce zhoršují. Kromě výše uvedených oslav jsou to veškeré havárie v průmyslu nebo dopravě, důsledky přírodních katastrof, export elektřiny nebo výdaje na státní správu a zahraniční vojenské mise. Když HDP očistíme od uvedených položek, ukazuje se, že zhruba od 70. let minulého století dochází ve všech vyspělých zemích k mírnému, avšak stálému poklesu.
Celý článek je (po korektuře) uveřejněn v čísle 4/10 časopisu Energie 21.
