Malé vodní elektrárny sice vyrábějí čistou energii, ale ne vždy pozitivně ovlivňují své okolí a prostředí vodního toku, jehož energii využívají. Děje se tak zejména v potocích a malých říčkách, kde průtok vody kolísá často i okolo minimální hltnosti použitých turbin. Legislativci i projektanti proto hledají možnosti, jak vyjít přírodě vstříc a přitom neubrat na elektrárně výkon.
Nejčastější způsob napájení malé vodní elektrárny je boční náhon z hlavního toku. Voda po přechodu přes turbiny pak odtéká zpátky do původního koryta. Při nízkém stavu vody se mnohdy koryto pod odběrem až k spodnímu vyústění obnažuje, vysychá a tím ohrožuje nejen ryby, ale jiná společenství vodních živočichů a rostlin. Problém minimálního průtoku se proto musel řešit novelou vodního zákona.
Velké přehradní elektrárny i malé vodní elektrárny na jezech velkých toků jsou nepochybně skvělým zdrojem čisté energie. Ale známy jsou i negativní ekologické důsledky přehrazování řek a stavby jezů. Mini elektrárny na říčkách a potocích jsou k přírodě šetrnější, ale zase mají poměrně malý výkon. Zdá se, že sloučit efektivnost „velké“ elektrárny s ekologickou ohleduplnosti těch malých není jednoduché. Některé konstrukce ale již existují a prokázaly, že jsou schoy praktického provozu. Například malá vodní elektrárna na principu vodního víru..
Nové schéma malé vodní elektrárny navrhl rakouský vynálezce Franz Zotlöterer z městečka Obergrafendorf v projektu «Technika vodního víru». Při vytváření projektu sice autor myslel v prvé řadě na ekosystémy malých vodních toků, ale jeho konstrukce kupodivu zvyšuje i energetickou a tím i finanční účinnost elektrárny. Franz Zotlöterer byl za svůj projekt dokonce oceněn v mezinárodní soutěži Energy Globe.
Vynálezce navrhl, aby část toku poblíž břehu byla odvedena do speciálního kanálu, jakési „minipřehradě“ z betonu. Ta má na konci tvar cylindru, ke kterému je voda přiváděna po tečně a uprostřed padá do hloubky. Tím se vytváří vodní vír, který v dolní části otáčí speciální vodní turbínou.
Vodní elektrárna Franze Zotlöterera začala s přestávkami dodávat proud do veřejné sítě už v září 2005 a od března 2006 je povoz téměř nepřetržitý. Za poslední rok údajně vyrobila přes 50 MWh elektřiny, a to při výšce přepadu vody průměrně 1,3 metrů a průměrném průtoku si 1 m³ za sekundu. Maximální výkon dosahuje 9,5 kW, což postačuje na zásobování elektřinou pro 10–15 rodinných domů v blízkém okolí.
Samozřejmě existují i jiné modely vodních mikro elektráren, které pracují bez přepadu a využívají pouze proud. Rakušan je ale přesvědčen, že v jeho „vírové“ elektrárně je optimálně skloubena efektita z pohledu fyziky i finančních ukazatelů s maximálními ohledy na živou přírodu. A má ještě jeden důležitý argument: Elektrárna je údajně mnohem levnější, než kapacitně vodní mini elektrárna se stejným výkonem postavená klasickým způsobem.
Celý článek je uveřejněn v čísle 2/10 časopisu Energie 21.
Autor: JiT (Zdroj: ideje.cz)
