Jeden z principů udržitelného rozvoje se vztahuje k využívání přírodních zdrojů, a to souvisí i s využíváním obnovitelných zdrojů, které by mělo být racionální.1 Mezi obnovitelné zdroje patří biomasa, která bývá k energetickým účelům využívána spalováním. Proto jsou hojně využívány plantáže pro pěstování energetických plodin.
V poslední době se významně rozšiřuje pěstování tzv. rychle rostoucích dřevin, které lze využít již po několika letech růstu bez nutnosti nové výsadby. Produkce rychle rostoucích dřevin pro energetické využití je zmiňována v několika právních předpisech.
Od 1. října 2009 je pro účely zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů, definován porost rychle rostoucích dřevin jako obhospodařovaná půda, která je souvisle osázena rychle rostoucími dřevinami určenými k produkci biomasy pro energetické využití nebo k produkci řízků jako reprodukčního porostu pro vegetativní množení rychle rostoucích dřevin. Tento zákon má mj. vytvářet předpoklady pro podporu mimoprodukčních funkcí zemědělství, podmínky pro provádění společné zemědělské politiky a politiky rozvoje venkova Evropské unie.
Zemědělský půdní fond je třeba chránit, neboť je nejen základním přírodním bohatstvím naší země a nenahraditelným výrobním prostředkem umožňujícím zemědělskou výrobu, ale i jednou z hlavních složek životního prostředí, jak je uvedeno v § 1 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.
Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů, v § 3 odst. 2 stanoví, že plantáže lesních dřevin založené na pozemcích, které nejsou určeny k plnění funkcí lesa, nejsou pozemky určenými k plnění funkcí lesa, nerozhodne-li orgán státní správy lesů na návrh vlastníka pozemku jinak. Důvodem toho, že tyto plantáže nejsou považovány za původní lesy, je ohled na ochranu biologické rozmanitosti.
K zakládání plantáží rychle rostoucích dřevin pro energetické využití na území přírodního parku je nezbytný předchozí souhlas orgánu ochrany přírody, neboť by mohlo dojít k negativnímu ovlivnění území parku, jak vyplývá z § 12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, který odkazuje na obecně závazný právní předpis orgánu ochrany přírody, stanovící podrobné omezení určitých činností (tím je např. nařízení kraje o zřízení přírodního parku).
Pěstování rychle rostoucích dřevin pro energetické účely je relativně novou záležitostí, na kterou reaguje právní úprava, avšak ne vždy zcela jednoznačně. Za nedostatek lze považovat nejednotné užívání pojmů a skutečnost, že právní předpisy, vztahující se k předmětné problematice, nejsou vždy naprosto souladné. V této skutečnosti lze vidět překážku racionálního využívání obnovitelných zdrojů v širším slova smyslu. Je tedy možné předpokládat další vývoj právní úpravy související s produkcí tohoto druhu biomasy, event. vytváření dalších kategorií využívání pozemků a zpřesňování jejich režimu.
Celý článek je uveřejněn v čísle 2/10 časopisu Energie 21.
Autor: Mgr. Helena Doležalová, interní doktorand na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně
