Tradiční úlohou našeho zemědělství je výroba potravin a údržba kulturní krajiny. V narůstající celosvětové konkurenci to ale k ekonomickému přežití již nestačí. Je třeba hledat další zdroje příjmů a výrobu diverzifikovat. Jednou z možností je produkce energie z obnovitelných zdrojů. Náhrada tradičních technologií ale není pro mnohé zemědělce snadná.
Ing.
Zvýrazněným oborem na výstavě Techagro 2010 v Brně byla energetická biomasa. V pavilonu P však stánky firem přihlášených do této kategorie zaujímaly nepoměrně menší prostor, než výrobci tradiční zemědělské techniky. Že by tradice zvítězila nad energetikou?
Tradice stále přetrvává, protože zemědělci jsou obecně velmi konzervativní. Ale zapomíná se, že i dříve se na polích „pěstovala“ energie. Jen se podívejme do historie. Například ještě před 50 lety se u nás půda obdělávala téměř výhradně koňskými, často i kravskými potahy. Zemědělství tak v podstatě mělo vlastní zdroj energie. K tomu bylo ale nutné zajistit krmiva, na což bylo třeba rezervovat 30 až 50 % výměry půdy, která pak nemohla být využita pro tržní produkty. Výnosy hlavních plodin byly v té době nízké: například obiloviny kolem 2 až 3 t/ha i méně. Později se potahy přestaly využívat, takže se mohla produkce zásadně zvýšit. Energie chovaných zvířat se již nespotřebovávala na tažnou sílu, ale transformovala do užitkovosti. Veškerou půdu pak bylo možné využívat pro tržní produkci. Při současném nástupu mechanizace ale bylo třeba zajišťovat energii nákupem. Tím se otevřel dosud uzavřený okruh recyklace hmot a energie a zákonitě se tak začaly vyskytovat nové problémy, včetně nežádoucích přebytků zemědělských produktů.
Dnešní zemědělské farmy vyžadují nejen dodávku přímé energie ve formě pohonných hmot, ale rovněž řadu nepřímo ve formě minerálních hnojiv, pesticidů a podobně. Vznikl tak nový náročný úkol pro provoz hospodářské jednotky včetně finanční zátěže. Problémem je nejen zvýšená cena pohonných hmot, ale mnohdy i její kolísání, což nijak neusnadňuje vytvoření spolehlivého a dlouhodobějšího výrobního programu pro zemědělské farmy.
Dalším problémem jsou neustálené výkupní ceny tržní produkce, které se každoročně mění a výrazně kolísají. Hlavní příčinou je současná nadprodukce tradičních výrobních komodit, zejména obilí a mléka: výnosy se prudce zvýšily, stejně jako užitkovost zvířat. K celkovému vysokému objemu zemědělské produkce v České republice přispívá navíc využívání veškeré zemědělské půdy, včetně té, která byla dříve věnována krmivům pro tažná zvířata. V poslední době dochází i k nevratnému úbytku zemědělské půdy v důsledku zástavby.
Jak lze tuto situaci řešit? Mnozí zemědělci totiž stále doufají, že ceny tradičních komodit opět porostou a když ne, tak EU nebo stát pomůže. Navíc se ukazuje, že i když si postaví třeba bioplynovou stanici, mohou mít problémy s odbytem elektřiny.
Systémové a spolehlivé řešení není jednoduché ani rychlé. Problémy jsou ale naléhavé, a tak je nezbytné hledat alespoň dílčí řešení. V rámci globalizace se musíme podřídit vnějším vlivům, včetně systému dotování zemědělství, jak se nyní uplatňuje v Evropské unii. V porovnání s tzv. starými státy EU je pro naše zemědělce toto dotování nespravedlivé. Proto mají právo dožadovat se stejně vysokých dotací, jinak nemohou konkurovat a problémy se tak budou prohlubovat. Prosadit tento požadavek v EU není jednoduché, ale je to jeden z dílčích způsobů, jak alespoň krátkodobě vyřešit nejpalčivější problémy.
Nicméně pro dlouhodobou stabilizaci je třeba, aby nové přístupy hledali i sami zemědělci. Současný systém je totiž orientován téměř výhradně na tržní produkci potravinářských komodit. Nyní je jich přebytek, alespoň v evropském regionu, a tak se hledá obtížně jejich uplatnění. Naproti tomu je nedostatek energie, zvláště z obnovitelných zdrojů. Proč se tedy nezaměřit na tuto produkci, která je žádaná a je jí málo? Proč se nesoustředit na produkci kvalitní biomasy potřebné pro provozy nových biokotelen i bioplynových stanic včetně výroby tvarovaných biopaliv pro kotle a kamna v domácnostech? Proč se nevrátit k zajišťování energie i v rámci zemědělské činnosti, jak tomu bývalo v době využívání potahů? Místo krmení zvířat používat biomasu jako tržní produkci a „krmit“ s ní kamna a kotelny. Tak lze opět uzavřít okruh recyklace hmot a energie a spolehlivě vyřešit popsané problémy.
Tyto argumenty zni logicky a lze říci, že odpovídají i „selskému rozumu“. Proč se tedy produkce energetické biomasy u nás rozbíhá tak váhavě?
K zajištění energetické biomasy je nezbytné vytvořit odpovídající podmínky a její produkci všestranně podporovat. V části odborné veřejnosti je rozšířen názor, že biomasa je podporována dostatečně. Bohužel podpora je jen na zpracování a využívání, ale zcela chybí podpora její produkce, tj. cílené pěstování energetických plodin, Jak můžeme něco zpracovávat a využívat, když to nemáme k dispozici? Proto je nezbytné zajistit podporu především cíleně pěstovaných „energetických“ plodin, kdy se sklízí a využívá celková nadzemní hmota a které jsou současně zdrojem kvalitnější biomasy s možností uplatnění výhodnější výkupní ceny.
Využívání slámy pro vytápění se už i u nás začíná rozšiřovat, ale jsou problémy s výstavbou nových biotepláren či menších kotelen. Příčinou je často – paradoxně – nedostatek biomasy! Potvrzují to i zkušenost České spořitelny, která byla ochotna poskytovat projektům dostatek úvěrů. Řadu z nich nebylo ale možné uskutečnit jen proto, že zemědělci nebyli schopni zaručit spolehlivé dodávání biomasy. Bohužel, v současné době se za biomasu využitelnou v kotelnách téměř výhradně považuje sláma. Pro zemědělce je to ale „jen vedlejší produkt“, a tak jim tolik nezáleží na tom, jestli bude nebo nebude důsledně využívána. Proto se také nechtějí zavázat k dlouhodobému dodávání slámy pro vytápění. Nehledě k tomu, že asi jedna třetina slámy je průběžně potřebná pro zaorávání do půdy za účelem zajištění chybějících organických látek. Dodávka slámy pro teplárny považují zemědělci většinou za okrajový způsob jejího využívání: pokud není sláma hlavním produktem, není důležité ji zařazovat ji do systematické činnosti ve své hospodářské jednotce.
Nové technologie nepochybně vyžadují nové znalosti. Je otázkou, zda současné dělení na rostlinnou výrobu, živočišnou výrobu a zemědělskou techniku ještě obstojí. Není na čase založit nový zemědělský obor?
Jistěže, zemědělství se vyvíjí rychle, stejně jako další profese a nelze zůstat nadále jen při tradičních oborech. Ze získaných zkušeností jen za poslední dobu vyplývá důležitý závěr: je třeba zavést v rámci zemědělské činnosti nový obor s názvem „fytoenergetika“ nebo „agroenergetika“ a považovat jej za stejně významný, jako je obilnářství, bramborářství a další.
Prosazení tohoto oboru se někomu může zdát nereálné. Vše ale záleží na správném pochopení jeho významu a na ochotě jej prosadit. Právě v této době se k tomu naskýtá příznivá situace, neboť na ministerstvu zemědělství se zpracovává nová koncepce zemědělství. Když se chystá „nová koncepce“, měly by do ní být zařazeny i nové přístupy, které odrážejí současný stav a mohou přispět k řešení neutěšené situace našich zemědělců. A jedním z nich může být biomasa jako „nepotravinářská komodita“, tedy cíleně pěstované polní plodiny pro energetické účely.
Energetická biomasa je ale často vnímána podobně jen jako surovina pro biolíh či bionaftu, nebo jako vstupní surovina pro bioplynové stanice. Už méně se prosazuje jako pevné palivo pro vytápění budov. Ta má přitom nejsnazší a nejrychlejší možnost uplatnění, protože lidé topit v kamnech umí a investice nejsou přitom velké. Jde jen o nákup moderních kamen či kotlů, kterých je už i u nás dostatek a jsou kvalitní. Je proto třeba posílit zejména produkci této formy „pevné“ biomasy. A tomu vyhovuje především produkce z polních, a některých i méně známých, plodin.
Ze všech těchto důvodů by měla být produkce energetické biomasy do nové zemědělské koncepce v celé šíři zahrnuta. Účelná změna zemědělství by přitom měla být zaručena a prosazována především ministerstvem zemědělství, nicméně vyžaduje i součinnost dalších rezortů a mezinárodní spolupráci, zejména v rámci EU. Energetickou biomasu je třeba uplatňovat jak v různých projekech v zemědělství, tak při rozvoji venkova a ochraně životního prostředí.
Článek je uveřejněn v čísle 2/10 časopisu Energie 21.
Autor: Jiří Trnavský
