Je nutné omezit dotace pro bioplynové stanice?

Ještě přede dvěma lety jsme se mohli v ČR utěšovat, že díky diferencované výkupní ceně jsou rovnoměrně podporovány všechny obnovitelné zdroje, není vytvářen tlak na růst cen elektřiny a že to s plněním závazků v rámci EU myslíme vážně. Problémy kolem fotovoltaických elektráren však situaci změnily a někteří politici hovoří o nezbytnosti prověřit dotace i u ostatních obnovitelných zdrojů, včetně bioplynu.

Vzhledem k tomu, že základ podpory leží ve výši výkupní ceny, resp. zeleného bonusu stanovovaných Energetickým regulačním úřadem, který je do té doby v nastavování cen velmi opatrný, není rozvoj obnovitelných zdrojů nikterak závratný. Vícenáklady na podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie se v letech 2004 – 2009 pohybují v rozmezí 2 – 3 haléře na prodanou kilowatthodinu.

„Neuhlídaný“ rozvoj fotovoltaických elektráren však situaci zásadním způsobem mění a v souvislosti s tím v současnosti začínají někteří zástupci státu hovořit o nezbytnosti prověřit i ostatní obnovitelné zdroje energie a vyzývat k  omezení podpory také v případě bioplynu nebo biomasy (viz například Lidové noviny z 10.2.2011). Doufejme, že se jedná o projevy předběžné opatrnosti.. Jak v případě biomasy, tak tím spíše v případě bioplynu je totiž k dispozici dostatek informací i času k zodpovědnému vyhodnocení společenských nákladů i přínosů podpory těchto druhů obnovitelné energie.  

V rámci diskuse by bylo zodpovědné a seriozní ukázat na podstatné rozdíly mezi jednotlivými druhy obnovitelných zdrojů (zde elektřinou ze sluneční energie a z bioplynu). Z technického hlediska je zásadní zejména skutečnost, že v případě fotovoltaiky jde o „bezpalivový“ zdroj a vstup na trh je tak nepoměrně snazší, než v případě vstupu do odvětví produkce bioplynu. Potřeba dostupného „paliva“, v tomto případě vstupního materiálu pro fermentaci, omezuje okruh potenciálních investorů a producentů bioplynu zejména na zemědělské podniky a částečně i na municipality. Také výkupní cena elektřiny je v případě bioplynu nastavena tak, že do odvětví jen velmi obtížně vstoupí subjekt, který by musel veškerou vstupní biomasu nakupovat na trhu.   

Domácí zdroj čisté energie za přiměřenou cenu

Ekonomika výstavby a provozu bioplynových stanic je v současnosti nastavena tak, že v podstatě každý nový projekt vyžaduje jak provozní podporu – v podobě zeleného bonusu, resp. garantované výkupní ceny elektřiny – tak i podporu investiční – v podobě dotace. Dotaci na bioplynovou stanici lze získat ze tří hlavních zdrojů, kterými je Program rozvoje venkova, Operační program podnikání a inovace a Operační program Životní prostředí. Parametry dotačních programů jsou nastaveny tak, že výše dotace obvykle nepřekročí 30 % celkových investičních nákladů. Převážně se jedná o evropské investiční dotace a je tak možné konstatovat, že si s pomocí evropských zdrojů vytváříme část nové energetické infrastruktury.  

Osobně je mi znám jediný případ bioplynové stanice, která byla postavena bez jakékoli investiční dotace. To sice není možné považovat za důkaz, že stávající výše výkupní ceny neumožňuje výstavbu bioplynových stanic bez investiční dotace, ale je evidentní, že případným omezením „provozní“ podpory, tj. snížením výkupní ceny, resp. zeleného bonusu dojde k zastavení rozvoje bioplynových stanic. Je tudíž třeba se ptát, zda by to bylo správné, s přihlédnutím k pozitivním efektům, které využívání bioplynu má. Jedná se prokazatelně o jeden z nejefektivnějších způsobů dosažení podílu obnovitelné energie za rozumných společenských nákladů.

V současnosti je v provozu zhruba 180 bioplynových stanic o celkovém výkonu 100 MWe. Akční plán pro biomasu v ČR, stejně jako některé další dokumenty prognózují, že je zde prostor pro až 800 bioplynových stanic o celkovém výkonu zhruba 400 MWe. V případě, že by byl tento scénář naplněn, nebude nás podpora jedné kilowatthodiny bioplynu stát více než 17 haléřů a to navíc za těžko udržitelného předpokladu, že by cena silové elektřiny v průběhu naplňování tohoto scénáře nerostla. V současnosti si za kilowatthodinu čisté elektřiny z bioplynu připlácíme zhruba čtyři haléře. Porovnáme-li objektivně náklady a přínosy výroby bioplynu s některými jinými podporovanými projekty, měli bychom si přiznat, že se jedná o nákladově a společensky přiměřený projekt.  

Je u nás prostor pro malé bioplynové stanice?

Průměrný ustalovaný výkon BPS postavené od roku 2007 je zhruba 670 kWe. Pokud za základ vezmeme strukturu realizovaných a připravovaných projektů, pak lze v českých podmínkách za „malou“ považovat bioplynovou stanici s instalovaným elektrickým výkonem do 300 kWe. Takové se u nás dosud až na výjimky v podstatě nestaví. Z  technickoekonomického pohledu se důvody zdají zřejmé: se snižující se velikostí stanice rostou měrné investiční i provozní náklady, může klesnout roční doba využití a klesá také podíl využitelného tepla.

Pokud použijeme jako srovnávací parametr výkupní cenu, je možné uvést příklad Německa, kde mohou být za „malou“ bioplynovou stanici považována taková zařízení, jejichž elektrický výkon nepřekročí 500 kWe, resp. 150 kWe. Podle velikosti, tj. instalovaného elektrického výkonu, je zde historicky (od počátku existence podpory) nastavena diferencovaná výkupní cena elektřiny celkem pro čtyři kategorie. Při zahrnutí všech bonusů spojených s využitím zemědělských surovin a s péčí o půdu (NAWARO bonus), pak je diferenciace v relativní výši nastavena tak, jak ukazuje tabulk 1 (v tabulce není uvedena poslední kategorie 5 – 20 MWe).  

Tab. 1 - Relativní výše výkupní ceny elektřiny z bioplynu v SRN pro zemědělské bioplynové stanice

Při uvážení specifik českého zemědělství bychom se možná měli ptát, zda a jaký je u nás skutečný prostor pro menší bioplynové stanice. Případně, nebylo-li by pro menší zemědělské podniky efektivnější sdružovat se za účelem společných projektů větších stanic (nejlépe spolu s městy a obcemi) podobně, jako je tomu například v Dánsku. S ohledem na předem daný potenciál rozvoje tohoto odvětví by možná bylo vhodné zpracovat detailní průzkum, který by ukázal, jaká cesta dalšího rozvoje je vhodnější.

Komunální bioplynové stanice

Specifická je také situace v případě tzv. komunálních bioplynových stanic, resp. bioplynových stanic zpracovávajících biologicky rozložitelné odpady v souladu s příslušnou legislativou (zejm. nařízením ES 1774/2002).

Výstavba komunálních bioplynových stanic, stejně jako všech ostatních bioplynových stanic zpracovávajících biologicky rozložitelný odpad, je primárně motivována snahou vypořádat se s místním odpadovým hospodářstvím šetrně a přitom efektivně. Oproti prostému kompostování má zpracování na bioplyn pozitivnější energetickou bilanci a představuje dlouhodobý ekonomický přínos pro obec, resp. pro jakéhokoli jiného investora. Vzhledem k tomu, že se obvykle jedná o menší stanice, je nižší i produkce elektřiny, přičemž i vlastní spotřeba elektřiny je vždy vyšší než u zemědělských stanic.

Nižší výkupní cena může být v případě těchto stanic teoreticky kompenzována příjmem z plateb za zpracovávaný odpad, vždy je však potřeba posuzovat tato zařízení v kontextu (integrovaného) systému nakládání s odpadem. Odhadovaný potenciál počtu komunálních bioplynových stanic je v rozsahu maximálně několika desítek s jednotlivým instalovaným výkonem nejspíše v rozmezí 100 – 200 kWe. Vysoké pořizovací náklady, problematické legislativní prostředí, náročná logistika a další faktory prozatím neumožňují rozvinout tento směr v odpadovém hospodářství.  

Energetická bilance

Jedním z občas používaných argumentů proti podpoře bioplynových stanic bývá obecná teze, že „energie vynaložená na pěstovanou biomasu je vyšší, než energie, kterou získáme“. Kdyby to byla pravda, určitě bychom zde dnes neměli téměř dvě stovky těchto zařízení. Ve skutečnosti se jedná o efektivnější přeměnu biomasy na elektřinu než v případě jejího spalování nebo přeměny na kapalné motorové palivo (ať již pro kogenerační výrobu nebo pro použití v dopravě). To však samozřejmě neznamená, že by měl být bioplyn automaticky podporován na úkor jiných způsobů využití biomasy, neboť jeho produkce má také svá omezení a specifika a jeho celkový potenciál je v podstatě dán strukturou a geografickým rozložením zemědělské výroby v ČR.

Výsledky výzkumů ukazují na fakt, že transformace pěstované biomasy na bioplyn je nejúčinnější a současně se potvrzuje kladná energetická bilance u všech druhů paliv z pěstované biomasy vyráběných. Rozhodujícím faktorem tak nejspíše zůstane vliv dané produkce na kvalitu půdy, což bude zároveň asi jedno z rozhodujících kritérií v celé zemědělské prvovýrobě do budoucna. V případě bioplynových stanic tak lze možná trochu překvapivě konstatovat, že na úrovni péče o kvalitu půdy závisí mimo jiné i stabilita dodávek elektřiny. Což za předpokladu výroby až 5% podílu domácí spotřeby elektřiny z bioplynu nemusí být úplně nesmyslná teze.

Navíc, v naprosté většině případů je zdrojem pro výrobu bioplynu kombinace vstupů v podobě nejen pěstované biomasy, ale také z živočišných exkrementů a případně další zbytkové biomasy, která je v bioplynové stanici přeměněna na energii s vyšší účinností, než při jiném zpracování této biomasy.

Možná jsem nepředložil dostatečný výčet argumentů pro udržení stávající podpory využívání bioplynu, nicméně věřím, že ti, kteří budou rozhodovat, pečlivě zváží veškerá fakta. Jisté je, že cestou k vyššímu podílu obnovitelných zdrojů energie, k udržitelnému palivovému mixu a k energetické bezpečnosti není snížení výkupní ceny elektřiny.

Ing. Miroslav Šafařík, Ph.D., PORSENNA, o .p. s., www.porsena.cz

Celý článek je uveřejněn v čísle 2/2011 časopisu Energie 21.