Pozice obnovitelných zdrojů energie se v ČR zhoršila. Až výsledek předčasných voleb ukáže, zda v příštím období můžeme očekávat změnu. Na některé souvislosti mezi změnou klimatu, využíváním energetických zdrojů a politikou jsme se zeptali Vladimíra Špidly, stínového ministra životního prostředí ČSSD.
Koncem září byla ve Stockholmu zveřejněna první číst zprávy mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), která shrnuje vědecké poznatky za několik let. Zpráva potvrzuje fakt, že se na změně významně podílí činnost člověka. Mají se lidé změně klimatu jen přizpůsobovat, nebo proti ní společně bojovat?
Změny klimatu byly po celou lidskou historii určujícím faktorem vývoje civilizace. Platí to i v současnosti. Rozdíl je jen v tom, že na minulé změny klimatu mohli naši předkové reagovat daleko méně než my. V současné době jsme v situaci daleko většího pochopení dynamiky přírody a i dynamiky našeho vlastního chování.
Pokud jde o to, zda se klimatickým změnám pouze pasivně přizpůsobovat či proti nim aktivně jednat, myslím, že odpověď zní jednoduše. Je třeba obojího. Nepochybně je třeba se klimatickým změnám přizpůsobovat, a to co nejrychleji, protože nastupují. Stejně tak je třeba využít všech našich technických a organizačních schopností abychom klimatické změny omezili. Je to o to nutnější, že si nemůžeme být jisti, zda v určitém okamžiku nedojde k obecnému kolapsu, kterému bychom se už nedokázali přizpůsobit. Jistě nemusíme mít obavu o přírodu, ta si nějak poradí, dokonce ani není třeba mít obavu o člověka jako druh. Nějaká menší populace by jistě zbyla, ale bylo by smutné, kdyby vývoj lidské civilizace v zásadě kopíroval dynamiku populace lumíků, která nepříznivá období přežívá tím, že se výrazně zredukuje.
V současnosti vrcholí debata o klimaticko-energetické politice EU do roku 2030. Evropská komise navrhuje na toto období stanovení tří cílů, Česká republika pouze jeden cíl (snížení emisí CO2). Jaká by měla být povaha a úroveň cílů? Jak by měly navržené cíle zajistit větší schopnost EU konkurovat světu při současném zachování evropských tradic?
Samozřejmě, že se nemůžeme omezovat pouze na akceptování cíle snížení CO2. Je třeba postupovat komplexně. To, co navrhuje Evropská komise je v každém případě rozumné a není jediný důvod, abychom touto cestou nešli.
Nemám rád pojem konkurenceschopnost. Je to prázdný pojem a vede do slepé uličky. V jeho podstatě je zničující konflikt. Chceme být konkurenceschopní, abychom nad ostatními získali převahu. Myslím, že jde spíše o schopnost spolupracovat. Být schopen rozvíjet civilizaci s ostatními. Evropská unie je dostatečně velká i dostatečně silná, aby byla schopna si udržet svůj vlastní způsob života. Není třeba propadat panice.
Pokud chceme dlouhodobě obstát, nikoliv v konfliktu s někým, nýbrž dlouhodobě obstát, je třeba, abychom radikálně omezili spotřebu energie a přešli na produkce, které v zásadě probíhají v uzavřeném cyklu, kde prostě nevznikají odpady, ale každá část cyklu znovu vstupuje do koloběhu. Podobně, jako je to třeba s koloběhem vody.
Vládní novela zákona o podporovaných zdrojích energie prochází legislativním procesem.
Odpůrci novely uvádějí, že zachovává dotace jen pro energetické společnosti a uhelné doly na úkor obnovitelných zdrojů v zemědělství a na domech. Opravdu dochází s pomocí MPO, vlády a poslanců k nekalé likvidaci možné konkurence?
Tato otázka nemá jednoznačnou odpověď, ale v každém případě si myslím, že po volbách bude nutné zákon znovu přehodnotit, vzít v úvahu veškeré externality produkce energie a skutečně se podívat na přímou i nepřímou podporu, jak obnovitelných, tak jaderných i fosilních zdrojů. Není to vždy evidentní, ale myslím si, že současný stav není dlouhodobě udržitelný. Je třeba znovu otevřít férovou soutěž mezi fosilními, jadernými a obnovitelnými zdroji.
Německo přijalo strategické rozhodnutí o postupné náhradě jaderných elektráren obnovitelnými zdroji energie. Podle odpůrců je v pozadí politika a byznys, například dohoda s Ruskem o dodávce zemního plynu. Jsou němečtí politici skutečně tak nezodpovědní a riskují energetický kolaps, jak kritici strategie předpovídají?
Rozhodnutí Spolkové republiky Německo o změně energetického mixu, tak zvaná Energiewende (energetická revoluce), je velmi dlouhodobé. Nebylo vyvolané Fukušimou. V této souvislosti je dobré si uvědomit, že rozhodnutí vzniklo před 20 lety v době Schröderovy vlády. Všechny další vlády v něm té či oné intenzitě pokračovaly s cílem zvýšit nezávislost Spolkové republiky Německo na dovozu energie, zvýšit energetickou účinnost, zlevnit energii jako takovou a získat pro Německo technologický náskok. Tyto cíle německá společnost převzala za své. Technologická, inženýrská a nakonec i finanční kapacita Německa jsou dostatečné, takže nepochybuji o tom, že energetická změna zde skončí úspěchem. Je pozoruhodné, že v současné době došlo k dohodě o spolupráci mezi Francií a Spolkovou republikou Německo právě v této věci. Francie se chce soustředit především na energii spojenou s mořem. To nepochybně zvyšuje naději na strategický úspěch.
Naše energetická koncepce by měla vycházet z hypotézy, že Němci svoji změnu dokáží dovést do konce a že to samozřejmě bude mít zásadní dopad i na nás.
Pokud jde o kolaps Německa, tak to je velmi nerealistická představa. Pohleďme na Japonsko - během několika týdnů odstavilo svou jadernou energetiku a k žádnému kolapsu nedošlo. Podíl jaderné energetiky v Německu je při tom podstatně menší než byl v Japonsku. Odstavení jádra je v SRN rozloženo v čase a není žádný důvod si myslet, že ho nedosáhnou.
Hnutí DUHA pochválilo ČSSD, že ve volebním programu podporuje například nový zákon o snižování závislosti na drahých fosilních palivech, novelu lesního zákona, větší recyklaci odpadů a masivní zateplování domů. Strana ale údajně nedokázala potvrdit svůj dřívější postoj, že nebude podporovat rozšiřování uhelných dolů a bourání obcí na Mostecku…
Otázka případného prolomení limitů v severních Čechách není v sociální demokracii ještě uzavřená. Převažující mínění podpořené provedenými analýzami potřebnosti hnědého uhlí pro zajištění realistických potřeb naší elektroenergeriky a teplárenství směřuje k tomu, že limity bude nutné zčásti posunout, a to na lomu Bílina. Konečné slovo ovšem může padnout teprve tehdy, až budou posouzeny všechny varianty a zejména bude předložena nová energetická koncepce státu.
Politici často hovoří o potřebě energetické nezávislosti, a to nejen státu, ale také obcí a občanů. Je to lákavá představa – vyrábět si vlastní elektřinu a teplo. Ale jak se k tomu postaví velké elektrárny a teplárny? Nebudou se snažit „nezávislost“ svých odběratelů nějak omezit, například legislativně?
Je nutné rozlišovat dvě roviny – energetickou nezávislost na úrovni státu a lokální energetickou nezávislost.
Česká republika nemá v současné době reálnou naději být energeticky nezávislá. Je to prostě otázka, která za současné zdrojové základny a rozvodných sítí na našem území není řešitelná. Bezpečnost dodávek energie přechodem na plnou energetickou nezávislost je možné zajistit buď v měřítku ČR přechodem na plné zásobování z OZE, nebo v širším evropském rozsahu. První cesta by vyžadovala úplnou přestavbu celého našeho energetického systému. Takže reálně by bylo energetické soběstačnosti možné dosáhnout někdy koncem tohoto století nebo začátkem století příštího. Za schůdnější proto považuji druhou cestu - domnívám se, že naše energetická bezpečnost je dána dobrým zapojením do evropských sítí a do Evropské energetické politiky.
Energetická nezávislost občanů a obcí znamená decentralizaci výroby a zásobování energií. To je v České republice možné již nyní a některé obce se o to také pokoušejí. Aby se to ale stalo normou, bude třeba změnit legislativu, modernizovat přenosové sítě, tj. bude potřeba poměrně dlouhé přechodné období. Je zde nutné vyřešit řadu problémů – pokud budeme úspěšní při snižování spotřeby energie pro bydlení, tedy např. ve velkém přejdeme na pasivní domy, je více než zřejmé, že zdrojům centrálního zásobování teplem výrazně klesne poptávka a že budou mít ekonomické potíže. Zásobování teplem je životní záležitost, a proto si myslím, že bude nutné akceptovat, že některé systémy centrálního zásobování teplem budou provozovány jako systémy ve veřejném zájmu a budou tudíž dotovány z veřejných peněz.
Obavu, že by velcí výrobci dokázali zablokovat budoucí změnu, nemám. Bude jistě třeba brát v úvahu i jejich zájmy, ale to už je běžná část jakéhokoliv politického strategického rozhodování.
Připravil Jiří Trnavský
Celý článek vyšel v časopise Energie 21 č. 5/2013
