Malé vodní elektrárny (MVE) vyrábějí "ekologicky" čistou či „zelenou“ energii, ale každá má také nepříznivý vliv na své okolí a na prostředí vodního toku, jehož energii využívá. Zejména to platí o potocích a malých říčkách, kde průtok vody kolísá často i okolo minimální hltnosti použitých turbin. Takových vod je u nás velké množství a většinou je obhospodařují místní organizace ČRS jako pstruhové revíry nebo slouží v chráněných rybích oblastech k přirozenému odchovu násad cenných lososovitých ryb.
Nejčastější způsob napájení MVE se děje bočním náhonem z hlavního toku a voda po přechodu přes turbiny odtéká zpátky do původního koryta. Pokud u jezového tělesa nadržujícího vodu pro MVE není vybudován funkční rybí přechod (rybí rampa, skluz nebo štěrbinový technický typ) nemohou ryby migrovat výše proti proudu a jez je závažnou příčnou bariérou.
Při průzkumu rybího osídlení u několika MVE na Šumavě bylo zjištěno snížení biomasy ryb až na 20-30 % oproti stavu ve starém korytě s plným průtokem vody (úbytek 70-80 %). Stejně nepříznivé je věkové složení, neboť v postižených úsecích zůstávají jen mladí jedinci, zatímco starší ryby si vyhledávají jinde hlubší stanoviště.
Jak ukazuje praxe, výdělky za vyrobenou elektřinu jsou velkou motivací, a proto majitelé MVE na malých tocích velmi často nerespektují stanovené asanační průtoky. Umožňuje jim to nedostatečná kontrola i postihy, ale hlavně jednostranná technická řešení napouštěcích objektů. Řešením jsou opatření technická a legislativní.
Celý článek je otištěn v čísle 2/09 časopisu Energie 21.
Autor: Doc. Ing. Petr Hartvich, CSc.
