Tisková zpráva z 28.8.2009: Stavba Malé vodní elektrárny Troja, jejímž investorem a provozovatelem je Povodí Vltavy, státní podnik, byla právě dokončena. Po provedení kontrolní prohlídky svolané stavebním-vodoprávním úřadem bude MVE uvedena do půlročního zkušebního provozu … V lednu 2010 jsem tedy elektrárnu na pražském Císařském ostrově navštívil, abych zjistil stav věcí.
Malá vodní elektrárna Troja je dalším pokračováním již téměř historického vodního díla Troja-Podbaba, které bylo postaveno v letech 1899-1902 v rámci staveb pro splavnění Vltavy v úseku Mělník – Praha. Současná podoba díla vznikla přestavbou hradlového jezu na klapkový v letech 1973 až 1978 a přestavbou vorové propusti na slalomovou trať pro vodní slalom. Stavba malé vodní elektrárny byla zahájena v říjnu roku 2007. V srpnu 2009 byla dokončena a předáno do zkušebního provozu v trvání šest měsíců. Takže byl nejvyšší čas se zeptat, jak je provozovatel na ostrý start připraven.
Petr Tesař nastoupil do státního podniku Povodí Vltava v roce 2003 a již za necelé tři roky
se mohl prokazovat zajímavou vizitkou: Vodní dílo Troja-Pobaba, vedoucí jezný. Má totiž na starosti nejen malou vodní elektrárnu, jez a plavební komoru v Praze-Tróji, ale téměř identickou sestavu i v Praze-Podbabě, asi o kilometr níž po vodě. Kolektiv obsluhy obou zařízení čítá pouhých šest pracovníků, takže se opravdu mají co otáčet.
Základní informace o novém díle mi Petr Tesař poskytl ve své kanceláři v budově Povodí Vltava na Císařském ostrově: „Upřímně řečeno, všechny malé vodní elektrárny jsou si dosti podobné,“ začal skromně. “Ale ta zdejší určitě patří u nás mezi největší a také máme jednu stavebně-konstrukční raritu: levou stranu podzemní stavby tvoří tzv. milánská stěna, kterou postavili asi před čtyřiceti lety pro budoucí rozšíření plavebního kanálu. Z toho nakonec sešlo, ale díky stěně investor při stavbě ušetřil dost peněz.“ Poté jsme se ponořili do technické dokumentace.
Základním cílem projektu malé vodní elektrárny v Troji bylo optimální využití hydroenergetického potenciálu zdejšího jezu při zachování příznivého poměru mezi investičními náklady a množstvím vyrobené elektrické energie.
Architektonickým pojetím se blíží moderním průmyslovým stavbám. Komplex nepůsobí rušivě a přitom přestavuje jen malou překážku odtoku vody v případě povodně.
Spodní stavba, tj. dvě podzemní podlaží, je umístěna do prostoru o šířce 11 - 15 m.
Konstrukce z vodostavebného železobetonu je částečně založena až na skalní podloží. Ve druhém podzemním podlaží je, kromě turbín, umístěna jímka prosáklé vody s odlučovačem ropných látek a jímka pro vyčerpání oleje z hydrauliky. V prvním podzemním podlaží je strojovna a rozvodna elektřiny, v nadzemním podlaží velín a související technologie.
Vzhledem k lokálnímu charakteru řeky (malý spád a relativně velký průtok) byly pro technologii zvoleny dvě třílopatové Kaplanovy turbíny v přímoproudém provedení s horizontální osou a s kuželovým převodem na vertikální generátor. Díky vysokým hodnotám jednotkových průtoků mají turbíny vysokou hltnost při relativně malých průměrech oběžného kola. Celkovým výkonem 2050 kW se podle normy řadí do kategorie IA.
Ukončení zkušebního provozu je naplánováno zhruba na třetí dekádu února. Proto jsem Petru Tesařovi položil nepříliš originální otázku, jak jsou na kolaudaci připraveni. „No, stačí jen vytřít podlahu a komise může přijít“ odpověděl pohotově. „Ale vážně: mohu jen konstatovat, že zkušební provoz měl standardní průběh. To znamená, nějaké problémy se samozřejmě vyskytly, ale zdaleka neměly takový charakter, aby mohy ohrozit zahájení ostrého provozu. Například jsme dodavateli technologie doporučili jiný druh chladicího oleje, výměnu některých těsnění za kvalitnější a podobně.“
Zvláštní „potíže“ mají jen s teplotním režimem uvnitř elektrárny. O co jde? „Vnitřní prostor spodní stavby je vytápěn či naopak chlazen zbytkovou energií generátorů a elektrozařízení pomocí vzduchotechniky. Dodavatel ji ale poněkud předimenzoval. Důsledkem je, že v zimě vyhřeje prostor na optimum, ale v létě topí až moc. Dodavatel je již informován a připravuje nápravu,“ vysvětlil Josef Tesař a doplnil zajímavost: „Všimněte si si, že na budově se vůbec nedrží sníh, i když v okolí je ho spousta. Vnitřní teplo jej za pár hodin spolehlivě rozpustí.“
Elektrárna v Tróji je zvláštní také tím, že se musí o vodu tak trochu dělit s vodáky, a to ne ledajakým, ale přímo s reprezentanty či mladými nadějemi tohoto sportu. Na protějším břehu má totiž základnu prestižní Loděnice UK FTVS Praha, který má bývalou vorovou propust od Povodí Vltava pronajatu a využívá ji jako exkluzivní slalomovou dráhu. Vodáci by si pochopitelně přáli, aby byla otevřena pokud možno neustále. Jenže dráha spolyká až 14 kubíků vody za sekundu, a to může být při nižším průtoku problém. Vodní elektrárna totiž musí maximálně využívat hydrodynamický potenciál řeky. „Když průtok klesne pod 80 kubíků, jsme nuceni dráhu uzavřít a na to vodáci nebyli z minulosti zvyklí“ vysvětlil Petr Tesař. Ale hned přidal dobrou zprávu pro energetiku i vrcholový sport: „Už se rýsovaly potíže a stížnosti na nejvyšší místa, ale nakonec jsme se dohodli: Při kritickém průtoku uzavřeme dráhu jen v noci, kdy ani ti nejlepší závodníci divokou vodu nejezdí.“
Celý článek je uveřejněn v čísle 1/10 časopisu Energie 21.
Autor: Jiří Trnavský
