Výnosy a další využití zemědělských plodin jsou výsledkem podnikatelských aktivit zemědělců, které se promítají do struktury rostlinné výroby a soustavy pěstitelských opatření. V souvislosti s možným využití k výrobě bioplynu jsou z hlediska pěstitelských nároků a nákladovosti sledovány především kukuřice a travní porosty.
Jako vstupní surovina do bioplynových stanic (BPS) se pěstují hlavně trvalé travní porosty (TTP) a kukuřice na siláž. Množství a kvalita vypěstované biomasy závisí na půdně-klimatických podmínkách, způsobu pěstování, technologii sklizně i posklizňové úpravě. Náklady na pěstování však musí být pokryty tržbami za biomasu realizovanou na trhu.
Produkční potenciál TTP se odvíjí od geologicko-petrografických podmínek, genetického
půdního typu a druhu půd, nadmořské výšky, teploty, závisí na srážkách, expozici pozemku,
hladině spodní vody, botanickému složení porostu, použité pratotechnice aj. Zužitkování travní biomasy pro bioplynové stanice nutně předpokládá u pěstitelů zvýšení
vstupů, především hnojení a ochranu před plevely. Vhodným hnojením, včasným sekáním
porostů a povrchovým ošetřováním drnového pokryvu významně snižujeme vyplavování
rostlinných živin mimo půdní prostředí. Pokud nedojde k využití produkce travních porostů k výrobě bioplynu, tak se předpokládá, že v horizontu 5 – 10 let nenastanou podstatné změny ve výnosech vzhledem k extenzifikaci obhospodařování TTP a současným stavům skotu (Kohoutek, 2006).
Důležitou vstupní surovinou do BPS je kukuřice. Tato plodina je nedílnou součástí osevních postupů a má vysoký nárůstu biomasy při technologicky poměrně nenáročném pěstování.
Kukuřici vyhovují hlavně teplejší oblasti České republiky. S růstem nadmořské výšky klesá výnos biomasy a ve vyšších polohách podhorských a horských oblastí kromě sníženého výnosu nadzemní biomasy zrno zpravidla nedozrává. Kukuřice skýtá vysoký energetický potencionál, a to přibližně 324 000 Mj/ha. Pro pěstování kukuřice pro výrobu bioplynu nejsou v zemědělských podnicích překážky, které by neumožňovaly navýšení ploch. K uskladnění silážované hmoty lze využívat existující silážní žlaby, nebo siláž skladovat přímo na zemědělské půdě při dodržení ochranných opatření k zabránění úniku silážních šťáv do vnějšího prostředí.
Produkce biomasy rostlin je založena na biologickém principu. Člověk zasahuje do tohoto systému svou prací, know-how, technikou a energií. Výsledkem pěstitelského procesu biomasy je naturální objem biomasy - hmoty sklizených rostlin o určité kvalitě.
Z hlediska jednotlivých stanovišť pěstování neexistují jevy bez příčiny a nahodilé. Ve
svém souhrnu má každý takový systém cílové chování. Mezi produkcí biomasy, nadmořskou
výškou a stanovištními podmínkami a ekonomikou tak vznikají úzké vazby, jejichž
výsledkem je naturální výnos s určitou jeho kvalitou.
Základním ekonomickým cílem zemědělce je, aby jím vynaložené náklady byly přinejmenším pokryty tržbami, jinak pěstování plodin ztrácí smysl. Produkce rostlinné biomasy je tak úzce spojena s cenovými relacemi jak na vstupech, tak i na výstupech - cenách zemědělských produktů. Cenové relace jsou sice odvozeny od nabídkově poptávkových vztahů, ovšem vyjednávací síla zemědělských výrobců je poměrně malá. Vzniká tím do budoucna riziko, že investiční náklady na pěstování plodin pro výrobu bioplynu se nemusí vyplatit.
Zaměření produkce biomasy v zemědělství tedy závisí především na ekonomice. Farmáři jako podnikateli a dodavateli produkce na trh je v podstatě jedno, v jaké formě biomasu prodá, zda ji předá odběrateli v surovém nezpracovaném stavu, nebo uplatní ve formě zpracovaného produktu do krmiva, potraviny, nebo na energetické či jiné průmyslové využití. Hlavním měřítkem bude konkurenceschopný odbyt, kdy náklady na výrobu budou pokryty tržbami z realizace.
V této souvislosti se jeví jako riskantní snaha některých výrobců bioplynu majetkově oddělit BPS od pěstování rostlin, tj. od prvovýroby. Za takové situace by zemědělci sice nebyli ekonomicky závislí na účinnosti a ani výsledku hospodaření bioplynového provozu, ale na druhé straně by provozovatele BPS nemusela tolik zajímat ekonomika pěstování. Otázkou je, co by bylo výhodnější a pro koho. Zřejmě vyhraje ten, kdo lépe uplatní vyjednávací sílu ohledně cen vstupů a cen produkce biomasy a je otázkou, zda to bude právě zemědělec. Pěstování rostlin i provozování BPS by tedy mělo být realizováno jedním vlastníkem.
Pěstitel ale nemůže spoléhat jen na docilování okamžitého hospodářského efektu, ale směřovat opatření na všestrannou péči o půdu tak, aby vedle kontinuity v dosahování požadované úrovně výnosů měl také možnost přizpůsobovat strukturu výroby měnícím se podmínkám tržního prostředí.
Celý článek je uveřejněn v čísle 1/10 časopisu Energie 21.
Autor: Ing. Jan Leština, CSc., Výzkumný ústav rostlinné výroby Praha Ruzyně, v.v. i.
