Krajinný ráz je charakteristická vlastnost každé krajiny. Mezi základní prameny právní úpravy ochrany krajinného rázu patří Evropská úmluva o krajině (Florencie, 20. října 2000), Úmluva o světovém kulturním a přírodním dědictví (Paříž, 16. listopadu 1972) a zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.
Ustanovení o ochraně krajinného rázu nenajdeme jen v aktuálních právních předpisech, ale např. v zákoně č. 81/1920 Sb. (tzv. přídělový zákon) a v zákoně č. 47/1948 Sb. (tzv. scelovací zákon). Krajinný ráz je abstraktní fenomén, jehož ochrana má původ ve filozofických a vědeckých východiscích.
Účelem zákona č. 114/1992 Sb. je mj. přispět k udržení přírodní rovnováhy v krajině, a přitom je nutno zohlednit hospodářské, sociální a kulturní potřeby obyvatel a regionální a místní poměry (§ 1). Zákon tedy připouští rozvoj jiných potřeb společnosti, nezamýšlí rigidně zakonzervovat současný stav přírody a krajiny.
Zákon poskytuje ochranu i jiným než hmotným částem životního prostředí, a to hodnotám estetickým, které mají v životním prostředí hmotný základ a spoluurčují jeho kvalitu. Podle § 2 zákona se ochranou přírody a krajiny rozumí i péče o vzhled krajiny, tj. části zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořené souborem funkčně propojených ekosystémů s civilizačními prvky (§ 3 odst. 1 písm. k).
Až téměř na svém konci, v § 58 odst. 1, zákon o ochraně přírody a krajiny stanoví, že ochrana přírody a krajiny je veřejným zájmem a každý je povinen při užívání přírody a krajiny strpět omezení vyplývající z tohoto zákona.
Ochrana krajinného rázu má svůj historický vývoj a její právní úprava je zakotvena i v mezinárodních pramenech. Vychází z pojetí krajinného rázu jako nenahraditelné hodnoty spoluvytvářející identitu národa. K pochopení její podstaty je tedy nezbytný určitý filozofický a obecně kulturní nadhled. Udělování souhlasu podle § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. je nástrojem k dosažení účelu stanoveného v tomto zákoně. Při ochraně krajinného rázu může dojít ke střetu s jinými veřejnými zájmy, a proto musí orgány ochrany přírody při rozhodování o povolení staveb každý konkrétní případ posuzovat individuálně, přičemž se musí řídit postupy vyplývajícími z právních předpisů.
Celý článek je otištěn v čísle 5/09 časopisu Energie 21.
Autor: Mgr. Helena Doležalová, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně
