Množství povinností, které zákon o ochraně ovzduší ukládá provozovatelům spalovacích stacionárních zdrojů, se postupně zvyšuje, stejně jako možnosti jejich kontrol i sankcí za jejich nedodržení. Mezi tyto povinnosti patří i výměna nevyhovujících spalovacích stacionárních zdrojů. Ačkoli účinnost ustanovení ukládajícího tuto povinnost je odložena do roku 2022, stále není dostatečně zajištěno, aby stanovené povinnosti mohli splnit všichni provozovatelé těchto zdrojů.
Výtah z článku, který vyšel v čísle 5/2017 časopisu Energie 21.
Problematika způsobů a následků vynucování povinností provozovatelů stacionárních zdrojů se opět stala předmětem diskusí v souvislosti s rozhodováním Ústavního soudu, zda právní úprava ochrany ovzduší umožňující kontroly spalovacích stacionárních zdrojů vede k porušení základního práva na nedotknutelnost obydlí. Přitom se projevila nedostatečnost právní úpravy a celkové koncepce ochrany ovzduší proti znečištění z těchto zdrojů, resp. otázka (ne)možnosti splnění stanovených povinností všemi provozovateli stacionárních zdrojů znečištění ovzduší.
Povinnosti provozovatelů jsou uvedeny v ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění zákona č. 369/2016 Sb. Další odstavce tohoto ustanovení umožňují za stanovených podmínek kontrolovat dodržování těchto povinností, resp. přímo spalovací stacionární zdroj, jeho příslušenství a používaná paliva, a ukládají další povinnosti provozovatelům stacionárních zdrojů uvedených v příloze č. 2 k zákonu o ochraně ovzduší.
Odstavec 5 tohoto ustanovení zakazuje spalovat hnědé uhlí energetické, lignit, uhelné kaly a proplástky ve spalovacím stacionárním zdroji o jmenovitém tepelném příkonu 300 kW a nižším. Další odstavec ukládá zvláštní povinnosti provozovatelům stacionárních zdrojů zpracovávajících tepelně odpad.
V současné době se za nejproblematičtější pokládá možnost kontroly stacionárního zdroje, jeho příslušenství, používaných paliv, surovin a technologií souvisejících s provozem nebo zajištěním provozu stacionárního zdroje. Do budoucna však lze předpokládat potíže s plněním stanovených povinností všemi provozovateli spalovacích stacionárních zdrojů, resp. těmi, kteří tyto povinnosti nebudou schopni z objektivních sociálních důvodů splnit.
Podporu splnění povinností lze dělit do několika skupin: může být nároková nebo nenároková, přímá nebo nepřímá, může se jednat o speciální bankovní produkty, daňová zvýhodnění, zvláštní programy atd. Další možností dělení je podle poskytovatele podpory (z národních zdrojů, evropských fondů, rozpočtů krajů a obcí a dalších osob).
V průběhu posledních let se projevilo, že je nezbytné stanovit určité limity tzv. systémové a nárokové podpory. V porovnání s ostatními formami podpory, které by však mohly více přispět k řešení problémů znečištění ovzduší v ČR (zejména ke snížení znečištění ovzduší ze spalovacích stacionárních zdrojů) s sebou dosavadní převládající způsob podpory nese značné zatížení obyvatel ČR, neboť převážila snaha zajistit jistotu návratnosti investicí do zařízení vyrábějících elektřinu z obnovitelných zdrojů nad cílem přispět k udržitelnému rozvoji společnosti v zájmu ochrany životního prostředí.
V právní úpravě stále chybí takové ekonomické nástroje, které by byly zaměřeny i na jiné než převážně podnikatelské subjekty (i když jejich realizace by byla obtížnější).
Za této situace je třeba zodpovědět dvě základní otázky, a to, zda u sociálně slabých provozovatelů spalovacích stacionárních zdrojů tolerovat neplnění stanovených povinností, pokud by jejich vynucování mělo závažné důsledky, a je-li skutečně nemožné zavést takový ekonomický nástroj, který by jim plnění těchto povinností umožnil.
V souvislosti s podporou ochrany ovzduší se často zmiňují národní zdroje (státní programy) a evropské fondy (operační programy). Jde zejména o dotace včetně programu Zelená úsporám, resp. Nová Zelená úsporám, popř. dotace, půjčky nebo příspěvky na úhradu úroků ze Státního fondu životního prostředí ČR. S prosazováním plnění stanovených povinností provozovatelů spalovacích stacionárních zdrojů se nejčastěji spojují tzv. kotlíkové dotace.
Lze předpokládat, že mnozí z těch, kteří budou povinni nevyhovující kotel vyměnit, nebudou moci splnit podmínky k poskytnutí podpory či disponovat dostatečnými prostředky pro pořízení nového, ani nebudou schopni získat nebo splácet úvěr, ze kterého by nový kotel zaplatili, popř. nebudou mít někoho, kdo by jim v jejich situaci pomohl. Vzhledem k lokalizaci těchto stacionárních zdrojů (převážně malé obce, kterých je v ČR většina) a věkové i příjmové skladbě jejich provozovatelů (ekonomicky neaktivní a/nebo starší lidé) tato skupina pravděpodobně nebude zanedbatelná.
JUDr. Helena Doležalová, Ph.D.
Obrázky:
Provozovatelé musí od roku 2022 provozovat jen zdroje vyhovující zákonu o ochraně ovzduší. Foto archiv/Attack
Jednou za dva roky musí být zdroj zkontrolován odborně způsobilou osobou. Foto archiv/Beneš ST
Bude třeba více podpořit sociálně slabé provozovatele. Foto archiv/TZB-info
