Uplatnění komunitní energie v Česku postupně roste. Až donedávna to bylo zejména díky využití příkladů dobré praxe v zemích západní Evropy a důrazu Evropské komise na aktivní zapojení spotřebitelů energie do výroby či akumulace čisté energie. S narůstajícím počtem tuzemských projektů však získává komunitní energetika své místo i v rámci české energetiky, pro kterou jsou zatím typické velké centralizované zdroje v majetku soukromých či polostátních společností.
Výtah z článku, který vyšel v časopise Energie21 č. 1/2021.
Definici komunitní energetiky zatím nemáme zakotvenou v legislativě, to přinese až připravovaný nový energetický zákon. Vymezit, co je obnovitelný zdroj energie ve vlastnictví obce či města, však můžeme již nyní.
Rozlišit lze tři hlavní kategorie. Může jít buď o projekty, u kterých je obec coby právnická osoba přímo jejich vlastníkem. Nebo je vlastníkem městská firma – obchodní společnost (nejčastěji společnost s ručením omezeným nebo akciová společnost), ve které je obec majoritním podílníkem či akcionářem (např. technické služby, městské teplárny nebo vodárny apod.). Poslední kategorie zahrnuje OZE provozované příspěvkovou organizací obce (např. mateřská či základní škola, kulturní centrum apod.).
Nejvýznamnějším představitelem komunitní energetiky jsou v tuzemsku bezesporu obecní a městské obnovitelné zdroje energie (OZE). Tento typ komunitní energetiky je u nás nejvíce zastoupen jak z pohledu počtu projektů, tak i z hlediska velikosti podílu na celkové výrobě elektřiny i tepla. V českém kontextu jde navíc o prakticky jediný příklad komunitní energetiky. Na energetická družstva či občanské projekty západoevropského střihu, kde obnovitelné zdroje energie provozuje skupina občanů, zemědělců a místních podnikatelů, stále ještě čekáme.
Výrobnu elektřiny pro vlastní spotřebu nebo na prodej do distribuční sítě provozuje 130 obcí s celkovým výkonem 23,5 MW. Avšak na rozdíl od obnovitelného tepla zatím žádná obec vyrobenou elektřinu přímo nedodává svým obyvatelům. Je to dáno překážkami ve vlastnictví distribuční sítě na území obce, kterou si v ČR dělí ČEZ, E.ON a PRE. S žádostí na její odprodej nebo alespoň pronájem zatím žádná obec nepochodila.
Dosud málo využitý potenciál představují obecní větrné elektrárny, které mají zatím pouze tři obce (obec Jindřichovice pod Smrkem vlastní dokonce dva větrníky).
Bioplynové zdroje využívají pro výrobu elektřiny nejčastěji kalový plyn v rámci městských čističek odpadních vod. Výjimkou je bioplynová stanice v obci Kněžice, která zpracovává biologický odpad z obce a okolí. Zcela zde naopak chybí zastoupení zemědělských BPS, které místo obcí vlastní zemědělská družstva či agropodniky.
Pokud se k výrobě elektřiny využívá biomasa, jde vždy o kombinovanou výrobu s teplem v kogenerační jednotce.
Obecní malé vodní elektrárny tvoří nejmenší část celkového výkonu OZE. Na rozdíl od velkých přehrad však mají ještě potenciál k dalšímu rozvoji.
Rozdělení obecních OZE napříč kraji je relativně rovnoměrné. Vhodné podmínky pro dominantně zastoupenou fotovoltaiku jsou totiž napříč Českou republikou srovnatelné (což u jiných typů OZE již neplatí).
S rozvojem komunitních projektů nyní počítá nejen Vnitrostátní plán České republiky v oblasti energetiky a klimatu, ale i Modernizační fond, v rámci něhož je pro komunitní energetiku vyčleněn speciální dotační program (podle vládou aktuálně schváleného návrhu však existuje pro komunity možnost se za určitých podmínek účastnit projektů i v některých dalších programech fondu).
V Česku zatím nemáme komplexní projekty využití různých OZE, jaké známe například z rakouských a německých obcí. Neplatí však ani to, že bychom příklady dobré praxe museli hledat výhradně v zahraničí. Výraznější rozvoj obecní, ale i komunitní energetiky se však neobejde bez odstranění řady překážek finančního, právního, regulatorního nebo administrativního rázu.*
Tomáš Jagoš, Hnutí DUHA
Obrázky:
K průkopníkům naší komunitní energetiky patří městská teplárna ve Žluticích (původně spalovala hlavně slámu). Foto archiv/Energie 21
