Dekarbonizační politika Evropské unie přisuzuje ve svých plánech na snižování emisí skleníkových plynů a dosažení uhlíkové neutrality v roce 2050 zásadní význam vodíku a technologiím s ním spojeným. S využitím vodíku se počítá v odvětvích průmyslu, dopravy, energetiky nebo stavebnictví.
V této souvislosti uspořádal Český plynárenský svaz (ČPS) první ze série tří „vodíkových“ workshopů s názvem Vodík a vodíková strategie EU a ČR, výroba a zdroje vodíku v ČR. Role moderátorky se ujala Lenka Kovačovská, výkonná ředitelka ČPS.
Veronika Vohlídková z ČPS se ve svém příspěvku zaměřila na evropskou vodíkovou strategii. Jak připomněla, prioritou je rozvíjet využití vodíku z obnovitelných zdrojů energie (OZE). Nicméně v krátkodobém a střednědobém horizontu budou nezbytné další formy nízkouhlíkového vodíku. Je zřejmé, že vodíkový potenciál se bude rozbíhat postupně, s různou rychlostí v jednotlivých odvětvích a regionech.
Vodíkovou strategii České republiky představil Petr Mervart z Ministerstva průmyslu a obchodu. Podle něj je tato strategie zásadní pro snížení emisí skleníkových plynů a podporu ekonomického růstu. Čtyři pilíře vodíkové strategie spočívají v technologii, výrobě, využití a dopravě spolu se skladováním. Na výrobě vodíku by se měly podílet OZE nebo jaderné elektrárny, nicméně je zřejmé, že do ČR se bude muset vodík kvůli zajištění dostatečného množství i dovážet. Využití vodíku spatřuje P. Mervart namátkou v dopravě či v průmyslu, kde by měl nahradit uhlí nebo zemní plyn.
Budoucnost vodíku v plynárenské infrastruktuře nastínil Lukáš Lasota z ČPS. Shrnul evropskou normotvorbu, obsahující základní technické úvahy o kompatibilitě celé plynárenské infrastruktury s vodíkem, identifikaci bariér a popis přístupů k jejich odstranění. Zároveň upozornil i na zajímavé projekty jako THyGA nebo HIPS-net.
Technickými a systémovými aspekty vodíkových technologií se zabýval Aleš Doucek z Ústavu jaderného výzkumu (ÚJV) Řež. Konkrétně hovořil o technologiích akumulace do vodíku a o inovacích vyvíjených právě v ÚJV Řež. Vodíkové technologie jsou podle něj vnímány jako nástroj dekarbonizace a čisté mobility. A jako takové jsou obsaženy v zásadních strategických dokumentech EU a ČR a uplatňují se v prvních komerčních aplikacích. Jejich nevýhodou jsou zatím vysoké pořizovací ceny, avšak s nasazením ve velkém měřítku by mohlo nastat jejich výrazné zlevnění. Podle Národního akčního plánu čisté mobility se v roce 2030 počítá v Česku například s 870 vodíkovými autobusy a 80 plnicími vodíkovými stanicemi.
Michal Kocůrek z EGÚ Brno hovořil o potenciálu výroby vodíku z OZE v ČR k roku 2040. Ten je podle něj dán primárně rozvojem zdrojové základny elektrizační soustavy, zejména fotovoltaiky a větrných elektráren, ale také nabídkou dostupných nástrojů regulace výkonu. Varianta s maximální výrobou elektřiny z OZE předpokládá výrobu vodíku v objemu 84 % stávající výrobní kapacity ČR. Takové množství by mohlo naplnit potřeby vodíku pro bezemisní výrobu oceli nebo pokrýt poptávku po bezemisním palivu pro téměř 90 % autobusů v ČR.
Potenciál vodíku pro dekarbonizaci energetiky a průmyslu ČR prezentoval Martin Paidar z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Uvedl, že vodík je doposud využíván pouze v chemickém průmyslu a současní výrobci jsou zpravidla i jeho spotřebiteli. Podle M. Paidara se dá očekávat poptávka po vodíku především v dopravě. Nízkoemisní vodík bude kromě dopravy primárně potřeba i pro zušlechťování bioplynu nebo dekarbonizaci výroby. V této souvislosti se musí ČR připravit na dovoz vodíku. Česko sice nemá výhodnou geografickou polohu pro využití OZE k výrobě vodíku, na druhou stranu zde existuje značný potenciál pro výrobu zařízení a komponent vodíkových technologií.*
Red (Zdroj: Garik Hammer, DDeM)
Foto archiv/eeNews Europe
