Výroba tepla pomocí slunečního záření má více než stoletou historii. Nicméně za skutečně „plošný“ start fototermiky se považuje až celosvětová ropná krize v roce 1973, kdy začal rozvoj výroby slunečních kolektorů a montáž celých soustav. Ze začátku to bylo jen pro přípravu teplé vody, později pro ohřev bazénů a posléze i pro solární přitápění. Od té doby je sledován a registrován i její úspěšný tuzemský vývoj.
Výtah z článku, který vyšel v časopise Energie 21 č. 3/2018.
První patent na plochý sluneční kolektor obdržel v roce 1891 Američan Clarenc M. Kemp. Výrobek označil jako „aparát pro využití slunečních paprsků pro ohřev vody“ a byl to v podstatě zásobník vody na střeše zakrytý sklem. V roce 1892 se v Baltimore prodával za 25 dolarů, což byly na tehdejší dobu poměrně velké peníze.
V roce 1909 prezentoval rovněž americký inženýr Villiam J. Bailley vylepšené řešení, kdy v podstatě na střeše byl umístěn pouze kolektor a zásobník (solární ohřívač) byl v interiéru. Zřejmě první československá informace o možnostech využití sluneční energie „v amerických městech budoucnosti“ vyšla v Pražském ilustrovaném zpravodaji z roku 1925.
Velký pokrok ve fototermice znamenala solární vakuová trubice. Patent na ni v roce 1930 obdržel Charles G. Abbot, americký astrofyzik, který zkoumal i sluneční konstantu (dnes 1 360,8 ± 0,5 W/m2) a vynalezl například i solární vařič. Společnost American Solar Energy Society dodnes uděluje po něm pojmenovanou cenu za zásluhy o výzkum sluneční energie.
O Abbotovi se píše i v předválečném brněnském časopise Nový lid (Listu pro vzdělávání a mravní obrození lidu). Vynálezce Abbot se tedy na konec fosilních paliv připravoval podstatně dříve, než někteří současní energetici. Bohužel v jeho době se jich naopak těžilo stále více a nízkou cenou tak na delší dobu odstavily i solární fototermiku, přestože se v některých zemích slibně rozvíjela.
Další pokračování solární energetiky se překvapivě odehrávalo i v Sovětském svazu. V roce 1937 tam vydali knihu Energie Slunce, v roce 1941 knihu Cesty využití sluneční energie v národním hospodářství, v roce 1947 knihu Paprsky Slunce a v roce 1949 knihu Sluneční ohřívače potrubního typu.
Po 2. světové válce všeobecně nastal i u nás velký rozmach především fosilních paliv a informace o využití sluneční energie se tak k nám dostávaly opět zejména ze země Sovětů.
Například v tuzemském populárním časopisu Technika mládeži byl v roce 1950 uveřejněný překlad ruského článku Sluneční pec a v roce 1951, v časopise Věda a život, překlad článku s názvem Sluneční stroje. V roce 1952 pak v češtině vyšla knížka V.V. Pětuchova Sluneční energie a možnosti jejího využití.
Za skutečně celosvětový start solární fototermiky (fotovoltaika pro výrobu elektřiny byla ještě v plenkách a sloužila pouze pro kosmický výzkum) lze považovat až rok 1973, kdy vznikla tzv. první světová ropná krize, o kterou se „zasloužilo“ hlavně Sdružení států vyvážejících ropu (OPEC). Zakládající země vytvořily kartel určující objem a cenu exportované ropy, a to zejména pomocí zavedení těžebních kvót. Na podzim roku 1973 OPEC záměrně snížila těžbu ropy asi o 5 %, aby mohla její cenu ovlivňovat ve svůj prospěch, a zároveň vyhlásila embargo na vývoz ropy do zemí, které podporovaly Izrael. Byl tak odstartován první a prozatím největší ropný šok a začaly se hledat i jiné zdroje energie.
Od druhé poloviny 70. let se tak slibně rozvíjela i československa fototermika, vyškolili se projektanti, vznikli solární výrobci a solární dodavatelé. Tato historie je již zpracovaná a známá. V roce 2017 jsme tak mohli nalézt na portálu Nová zelená úsporám v České republice 1750 odborných dodavatelů plochých nebo trubicových kolektorů. Solární fototermika je dnes i v Česku běžným stále perspektivním oborem studijním, výrobním i dodavatelským.
Do historie fototermiky pozvolna, ale jistě vstoupil i časopis Energie 21. Například ve třetím a čtvrtém čísle ročníku 2010 jsme informovali o výzkumném programu Výzkumného ústavu zemědělské techniky Praha z konce osmdesátých let 20. století na téma halové seníky se solárním dosoušením.
Jaroslav Peterka
Obrázky:
První patent na plochý sluneční kolektor obdržel v roce 1891 Američan Clarenc M. Kemp, výrobek označil jako „aparát pro využití slunečních paprsků pro ohřev vody“. Zdroj: www.webberenergygroup.com
Zřejmě první československá informace o možnostech využití sluneční energie „v amerických městech budoucnosti“ vyšla v Pražském ilustrovaném zpravodaji z roku 1925 (na střeše jsou označeny svislé „lapače sluneční energie“, obrázek zachycuje i podzemní dopravu). Zdroj: Archiv autora
Kultovní kniha Sluneční energie a možnosti jejího využití z roku 1953 (Zdroj: Archiv autora): titulní strana, konstrukce slunečního trubkového ohřívače vody, sluneční lázně s prádelnou v Turkmenii 1936
Zkušební solární kolektor FM 40. Foto archiv/VÚZT Praha
