Potíž kupodivu není ani v ceně fotovoltaických panelů, ta už před delším časem klesla na velmi únosnou úroveň, ani v jejich instalaci na střechy budov či zelené louky. Kardinální problém je v samotné jejich výrobě – na to dnes Evropa dostatečnou kapacitu nemá. Zato jí má Čína, odkud je také 80 % evropských fotovoltaických potřeb sanováno. Přitom nejde jen o výrobní linky, které zkrátka v Evropě nemáme, ale také o potřebné suroviny. Světové zásoby „fotovoltaických“ surovin (mj. kobalt, lithium a vzácné zeminy) podle některých odhadů z 85 % přímo vlastní nebo kontroluje zase Čína. Tedy země, kterou dnes jen stěží můžeme označit za přítele či spojence.
Pevninská Čína je ale pro Evropu (často společně s Indií) zdrojem mnoha dalších, přímo existenčně významných surovin či produktů. Je jich mnoho, podle některých odhadů dnes existuje přes stovku kategorií výrobků, u nichž je Evropa kriticky závislá na importu z ČLR. A to výrobků nanejvýš důležitých. Jeden příklad za všechny: schází nám nitrocelulóza, která je potřebná k výrobě munice všeho druhu včetně té vojenské. Na pozadí války na Ukrajině a řinčení zbraní kolem Tchaj-wanu je to skutečnost takřka groteskní, což je věru velmi milosrdný eufemismus.
Nelze říci, že by si tohoto stavu evropská, respektive unijní politická elita nebyla vědoma, přinejmenším v poslední době. V Bruselu už také vznikla k překonání závislosti ryze surovinové na externích zdrojích jakási rukojeť ve formě dokumentu Critical Raw Material Act. A nelze také nevidět, že s přerušením či omezením přítoku energetických surovin z Ruska se Evropa dokázala vyrovnat velmi promptně, jakkoli šlo o ohromné objemy dodávek a astronomické finanční částky. (Pravda, nikoli bezezbytku – podle aktuálních statistik konkrétně náš dovoz ruské ropy poněkud paradoxně letos spíše narůstá.)
Jedna věc ovšem je najít na vysoce konkurenčním trhu jiného dodavatele jedné či dvou surovin a vytvořit adekvátní logistický systém, druhá je zajistit výrobu nikoli tak zcela triviálního produktu a k ní také potřebné suroviny na trhu zjevně deficitním – a to je případ fotovoltaiky. Bohužel nejde jenom o ni. Poslední vývoj naznačuje, že Evropa či Unie si ve svém environmentálním tažení zadělává na další podobné krize. Tak třeba doslova prohibitivní systém emisních povolenek z evropských zemí ještě více vytlačuje „špinavý“ těžký průmysl včetně oceláren. Už nyní má polovina světové produkce oceli značku Made in China a v pětce největších „čistých“ exportérů tohoto veledůležitého polotovaru vedle Číny a Japonska figurují Rusko, Indie a Ukrajina.
/Zdroj: Petr Bým, remspace, www.remspace.cz/*
